I. ÚS 2954/24

Odůvodnění

1. Národní bezpečnostní úřad ("NBÚ") napadeným rozhodnutím nevydal stěžovateli osvědčení pro stupeň utajení "důvěrné", neboť nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle § 12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění účinném do 31. 12. 2024 ("zákon č. 412/2005 Sb."). Bezpečnostní riziko shledal NBÚ u stěžovatele ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., tedy v "chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace". Rozklad stěžovatele proti tomuto rozhodnutí ředitel NBÚ napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí NBÚ potvrdil.

2. Proti rozhodnutí ředitele NBÚ podal stěžovatel správní žalobu, kterou Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Po seznámení s utajovanou částí spisu se městský soud ztotožnil se správními orgány ohledně závěrů týkajících se bezpečnostního rizika u stěžovatele. Námitky stěžovatele nepovažoval za důvodné. Kasační stížnost proti rozsudku městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud ("NSS") napadeným rozsudkem. Rovněž NSS se seznámil s utajovaným spisem a v něm obsaženými dokumenty, na základě čehož dospěl k závěru, že osvědčení pro stupeň "důvěrné" u stěžovatele nebylo vydáno ze zákonných důvodů.

3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

4. Stěžovatel namítá, že se nemohl seznámit s důkazy, na jejichž základě mu nebylo vydáno osvědčení pro stupeň utajení "důvěrné", což mu znemožnilo se proti nim bránit a účinně argumentovat. Podle stěžovatele neobsahují napadená rozhodnutí dostatečné odůvodnění a jsou nepřezkoumatelná. Nebylo mu sděleno, v čem přesně spočívá jeho bezpečnostní riziko, opakovaně žádal o odtajnění důkazů, které byly klíčové pro rozhodnutí ve věci, ale nebylo mu vyhověno. Tvrdí, že s ohledem na plynutí času už další utajování nemusí být nutné a mělo být přehodnoceno. Soudy odmítly provést výslechy svědků, kteří mohli dosvědčit jeho dlouholetou bezproblémovou službu a vyvrátit závěry o bezpečnostní nespolehlivosti. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s aktuální judikaturou Soudního dvora Evropské unie ("SDEU"), konkrétně s rozsudkem ze dne 29. 7. 2024 ve věci C-185/23, protectus s. r. o., podle něhož může soud v případě, kdy část relevantních podkladů (důkazů) zůstane utajena, rozhodnout jen na podkladě důvodů a důkazů, které byly stěžovateli zpřístupněny - to se však v projednávané věci nestalo.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Ochrana utajovaných skutečností včetně podmínek kladených na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, představuje natolik specifickou oblast, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v míře obvyklé u jiných profesí v rámci pracovněprávních sporů; na druhé straně však ani specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou vést k vědomé rezignaci na ústavní ochranu práv prověřovaných osob [nález sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 ze dne 12. 7. 2001 (N 113/23 SbNU 105; 322/2001 Sb.)]. 7. Žádné ústavně zaručené právo na vydání bezpečnostního osvědčení určitého stupně neexistuje. Vydání osvědčení o bezpečnostní způsobilosti je přiznáním mimořádného oprávnění a záleží na příslušném správním orgánu, aby na základě a v mezích zákonného zmocnění a v rámci výkladu neurčitých právních pojmů posoudil, zda toto zvláštní oprávnění dané osobě lze přiznat či nikoliv, resp. odejmout. V každém jednotlivém případě je nicméně správní orgán povinen srozumitelně popsat, jakým způsobem hodnotil najevo vyšlé skutečnosti, jaké z toho vyvodil závěry, k čemu přihlédl a co naopak považoval za irelevantní [nález sp. zn. II. ÚS 377/04 ze dne 6. 9. 2007 (N 136/46 SbNU 283)]. 8. V případech rozhodování o bezpečnostních prověrkách je nezbytné, aby byly dodrženy určité vyvažující procesní záruky, a to zejména: nezávislost a nestrannost soudů; přístup soudů ke všem relevantním dokumentům (včetně těch utajovaných); pravomoc soudů posoudit důvodnost rozhodnutí o bezpečnostní prověrce a je-li svévolné, pravomoc jej zrušit; náležitý výkon soudního přezkumu; a absence svévole či zjevné nepřiměřenosti utajení určitých dokumentů (blíže viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 4. 2018 ve věci Gulamhussein a Tariq proti Spojenému království, č. stížností 46538/11 a 3960/12, § 71). 9. Ústavní soud v projednávané věci žádné ústavněprávní vady neshledal. Správní orgány předestřely, v čem shledaly u stěžovatele bezpečnostně závadné chování - konkrétně že měl zneužít svého exkluzivního oprávnění v souvislosti se svým služebním zařazením. Správní soudy následně řádně využily svých přezkumných pravomocí, které měly v tomto typu řízení k dispozici. Současně se dostatečným způsobem vypořádaly s námitkami a argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, a odůvodnily, proč neprovedly některé stěžovatelem navržené důkazy. 10. Stejně jako správní soudy, si taktéž Ústavní soud vyžádal příslušný správní spis, a to včetně jeho utajovaných částí. Z něj ověřil, že rozhodnutí správních orgánů i správních soudů nejsou v rozporu s ústavními požadavky na přezkum a odůvodnění tohoto typu rozhodnutí a že odpovídají obsahu spisu. Nic nenasvědčuje tomu, že by utajení části spisu bylo provedeno svévolně nebo za jiným účelem než ochranou veřejného zájmu. Stran posouzení existence bezpečnostního rizika u stěžovatele není úkolem Ústavního soudu meritorně hodnotit, zda u něj bylo správně zjištěno či nikoliv (a) zda skutečně svým jednáním naplňuje některé z bezpečnostních rizik [srov. nález sp. zn. I. ÚS 738/2000 ze dne 27. 11. 2001 (N 180/24 SbNU 343)]. 11. Odkazuje-li stěžovatel na judikaturu SDEU, konkrétně na rozsudek ve věci C-185/23, pomíjí, že v něm se SDEU vyjadřoval k požadavkům na přezkum legality rozhodnutí, kterým bylo odňato osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení ve smyslu rozhodnutí Rady 2013/488/EU ze dne 23. 9. 2013 o bezpečnostních pravidlech na ochranu utajovaných informací EU, neboť dovodil, že v takovém případě jde o akt představující uplatňování unijního práva. Naopak SDEU v citovaném rozsudku uzavřel, že o akt představující uplatňování unijního práva nejde tehdy, provádí-li vnitrostátní soud přezkum legality rozhodnutí, kterým bylo odňato potvrzení o průmyslové bezpečnosti umožňující přístup k informacím utajovaným členským státem. Zjednodušeně vyjádřeno: jelikož v projednávané věci nejde o utajované informace spadající pod působnost unijního práva, stěžovatelem citované pasáže rozsudku SDEU na ni nedopadají. 12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. února 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu