I. ÚS 2971/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že se stěžovatelka (žalobkyně) v občanském soudním řízení před obecnými soudy domáhala proti vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) zaplacení částky ve výši 387 200 Kč s příslušenstvím. Protože ale stěžovatelka k výzvě soudu neuhradila soudní poplatek, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") řízení zastavil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vedlejší účastnice však nákladový výrok napadla odvoláním s tvrzením, že jí měla být přiznána náhrada nákladů spojených s nutností zajistit si právní zastoupení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odvolání vyhověl. Uvedl, že zastavení řízení zavinila stěžovatelka. Za tohoto stavu pak byla povinna uhradit vedlejší účastnici účelně vynaložené náklady. Městský soud proto změnil nákladový výrok v usnesení obvodního soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 12 293 Kč (za převzetí věci a přípravu zastoupení), a dále stanovil, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici 1 343,10 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vedlejší účastnici obvodní soud nevyzval k vyjádření, veškerá aktivita vycházela z její vlastní iniciativy. Její náklady na právní zastoupení tedy údajně nebyly účelné. Dále stěžovatelka poukázala na nekonzistentnost rozhodování městského soudu, přičemž odkázala na obdobný případ, v němž jiný senát téhož soudu odvolání vedlejší účastnice odmítl. Stěžovatelka tento postup označila za svévolný a porušující čl. 36 odst. 1 Listiny.

4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách, neboť zásadně nemohou založit porušení základních práv. Ústavní soud tím také zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy podle ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti ve věcech, v nichž jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2024 sp. zn. IV. ÚS 556/24). Právě uvedené platí také při posuzování ústavních stížností proti rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení, k jejichž přezkumu se Ústavní soud staví velmi zdrženlivě [nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávního významu, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z procesních pravidel [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)].

6. Ústavní stížnost směřuje výlučně proti rozhodnutí o nákladech řízení a týká se částky 13 636,10 Kč, kterou lze označit za bagatelní [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo tak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti doložila, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Takové argumenty však stěžovatelka nepředložila a omezila se na polemiku s rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud v tomto směru nepřisvědčil ani námitce týkající se nejednotnosti rozhodování městského soudu. Jakkoliv lze v některých výjimečných případech o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy je judikatura obecných soudů v bagatelních věcech významně nejednotná, je třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje ústavněprávní pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89), bod 33]. Z napadeného usnesení je zřejmé, že jím zcela zásadní otázka ústavněprávního charakteru řešena nebyla. Ostatně i sama stěžovatelka zakládá svou ústavní stížnost na polemice se závěry obvodního soudu o nákladech řízení v rovině podústavního práva. Obecně pak platí, že Ústavní soud nemůže plnit roli náhradní instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury v bagatelních případech. Není úlohou Ústavního soudu zrušením jednoho rozhodnutí vnucovat obecným soudům svůj výklad podústavního práva a přisuzovat si tak postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví (tamtéž, bod 36).

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.

8. Zbývá dodat, že v petitu ústavní stížnosti (oproti jejímu nadpisu na titulní straně) stěžovatelka navrhla zrušit též usnesení Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 255/2024-30 ze dne 5. srpna 2024, jinde v textu ústavní stížnosti však proti tomuto usnesení výslovně nebrojí, toliko na jednom místě je uvedeno, že jde o skutkově totožnou věc. Z přiloženého textu usnesení vskutku vyplývá, že bylo vydáno v řízení se stejnými účastníky za obdobných okolností. Pak ovšem na tuto věc dopadají stejné důvody odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu