Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Dmitrije Ščuky, zastoupeného JUDr. Pavlem Randlem, LL.M., advokátem se sídlem Budějovická 1550/15a, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2024 č. j. 27 Cdo 3499/2023-196, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2023 č. j. 8 Cmo 98/2023-128 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2023 č. j. 15 Cm 69/2022-90, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a obchodní společnosti VÍTKOVICE STEEL, a. s., se sídlem Českobratrská 3321/46, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 1 264 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady části odměny, na níž mu vznikl nárok v souvislosti s ukončením výkonu funkce předsedy představenstva vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice zaslala stěžovateli dne 29. 10. 2021 a následně dne 1. 11. 2021 na jeho e-mailovou adresu oznámení, že nebude zvolen předsedou představenstva na další funkční období. Stěžovatel se však v této době nacházel na dovolené, resp. využil možnosti osobní nepřítomnosti na pracovišti pro účely soukromé zahraniční cesty na základě smlouvy o výkonu funkce. Datum, kdy byl stěžovatel o svém nezvolení informován, přitom determinovalo výši odměny plynoucí mu z ukončení funkce. Pokud by stěžovatel byl informován až po dni 1. 11. 2021, vedlejší účastnice by mu byla povinna zaplatit osminásobek (a nikoli šestinásobek) základní odměny za výkon funkce.
2. Obecné soudy však žalobě stěžovatele nevyhověly. Krajský soud v Ostravě upozornil, že je nutno vycházet z teorie dojití, podle které účinky právního jednání nastávají v okamžiku, kdy projev vůle dojde nepřítomné osobě, a to bez ohledu na to, zda se s ním v tento okamžik osoba skutečně seznámí. Významné je, že stěžovatel měl možnost e-mailovou schránku otevřít a s oznámením o nezvolení se seznámit, přestože se nacházel na dovolené. Vrchní soud se následně se závěry krajského soudu ztotožnil.
3. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné, jelikož se týká doposud neřešené otázky účinnosti jednostranného hmotněprávního jednání doručovaného prostřednictvím e-mailové schránky. Dospěl však k závěru, že dovolání není důvodné. Zdůraznil, že v souladu s jeho vlastní ustálenou judikaturou je pro účinnost adresného právního jednání rozhodující to, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, nikoli, zda se adresát s tímto jednáním skutečně seznámil. Doručit právní jednání přitom lze i pomocí e-mailové schránky a stěžovatel se s ním v posuzovaném případě mohl seznámit. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel je členem orgánu takříkajíc "24 hodin denně 7 dní v týdnu". Námitka "čerpání dovolené" proto nepředstavuje překážku pro závěr o účinném doručení oznámení.
4. V ústavní stížnosti tvrdí stěžovatel porušení jeho základního práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud by dle stěžovatele měl zaujmout v této věci stanovisko, zda je součástí základního práva podle čl. 31 Listiny i tzv. právo na odpojení, v tomto případě právo na odpojení se od digitálních přístrojů v době dovolené. Právě argumentaci svým právem na odpojení pak stěžovatel podrobněji rozvádí. Cituje různé zahraniční právní úpravy či výzkumy, vztahující se k pozitivnímu vlivu práva na odpojení na zdraví jednotlivce. Stěžovatel se také ohrazuje proti některým argumentům obecných soudů. Z povinnosti loajality člena orgánu podle něj neplyne, že by výkon funkce měl být nepřetržitý. Mezi osobami vykonávajícími funkci statutárního orgánu a běžnými zaměstnanci nelze v tomto ohledu činit rozdíl, obě skupiny mají právo na odpočinek a ochranu zdraví.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud na prvním místě zdůrazňuje, že vzdor argumentaci stěžovatele neshledal v napadených rozhodnutích ústavněprávní rozměr. Napadená rozhodnutí stojí na výkladu zákona, a to konkrétně na výkladu § 570 občanského zákoníku, týkajícího se účinnosti právního jednání vůči nepřítomné osobě. Jde tedy o rovinu tzv. podústavního práva, přičemž je zejména na obecných soudech, aby takový výklad činily, a rolí Nejvyššího soudu, aby výklad sjednocoval. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, posuzované věci se věnoval meritorně (věcně) a nakonec dospěl k závěru, který vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, týkající se doručování. Není zde přitom žádného ústavněprávního důvodu, aby Ústavní soud tento výklad podaný Nejvyšším soudem měnil.
6. Ústavněprávní přesah posuzované věci spatřuje stěžovatel v existenci tzv. práva na odpojení. Tomuto "rámování" posuzované věci však Ústavní soud nepřisvědčil. Z práva na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 Listiny neplyne, že by všechna právní jednání zaměstnavatele vůči zaměstnanci (tím méně vůči vysoce postavenému členovi orgánu), učiněná v průběhu dovolené či jiného typu osobního volna, byla neúčinná. Stěžovatel se však po Ústavním soudu fakticky domáhá vyslovení právě takového závěru, pro který ústavní pořádek ani právní řád ČR neposkytuje žádnou oporu, jak si ostatně stěžovatel v komparaci s jinými státy sám všímá. Stěžovatel fakticky po Ústavním soudu žádá, aby absenci právní úpravy, týkající se práva na odpojení, suploval extenzivním výkladem částečně souvisejících ustanovení ústavního pořádku. To však Ústavnímu soudu nepřísluší a navíc, jak již Ústavní soud upozornil, posuzovaná věc se týká primárně "prostého" výkladu doručování dle občanského zákoníku.
7. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2025 Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu