I. ÚS 3006/25

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel byl v rámci řízení před obecnými soudy ustanoven znalcem z oboru ekonomika - ceny a odhady podniků a cenných papírů a bylo mu uloženo písemné zpracování revizního znaleckého posudku. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 4. 2025 č. j. 18 Cm 141/2013-1509 bylo určeno znalečné stěžovatele v celkové výši 888 714,75 Kč, přičemž částku 339 768 Kč činila odměna stěžovatelem přibraných 4 konzultantek.

3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") následně napadeným usnesením usnesení krajského soudu změnil tak, že stěžovateli přiznal znalečné v celkové výši 548 946,75 Kč. Vrchní soud uvedl, že v dané věci sice byla splněna formální zákonná podmínka pro přibrání konzultanta, a sice souhlas zadavatele - krajského soudu, nicméně tento stěžovateli povolil přibrat konzultanty z jiných oborů. Stěžovatel přibral jako konzultantky znalkyně ze stejného oboru, pro který vykonává znaleckou činnost, a proto postupoval v rozporu se souhlasem zadavatele. Vrchní soud uvedl, že nemá pochyby o tom, že obsah práce a odborné znalosti přibraných konzultantek v celém rozsahu spadají do odbornosti a působnosti stěžovatele. Dle vrchního soudu je vyloučeno, aby byl jako znalecký konzultant přibrán jiný odborník se stejnou kvalifikací, konzultant nemá sloužit jako druhý posuzovatel stejné problematiky, ale jako odborná pomoc při okrajových nebo přesahujících otázkách. V případě, že znalec využívá jako konzultanta osobu se stejnou kvalifikací, jde v podstatě o skryté ustanovení dalšího znalce, které obchází princip kontradiktornosti a transparentnosti důkazního řízení. Přibráním znalce ve stejném oboru jako konzultanta se navíc ztrácí smysl tohoto institutu, neboť taková osoba má všechny předpoklady k tomu, aby byla samostatně ustanovena jako znalec, případně zpracovala revizní znalecký posudek. Přibráním konzultantů se stejnou specializací jako ustanovený soudní znalec dále fakticky dochází k obcházení zákonné úpravy týkající se znaleckých kanceláří a znaleckých ústavů.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí vrchního soudu je překvapivé, dle stěžovatele je závěr vrchního soudu o tom, že se souhlas krajského soudu týkal konzultantů z jiných znaleckých oborů, v rozporu s obsahem spisu. Dále stěžovatel tvrdí, že vrchní soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než krajský soud, aniž by ovšem provedl jakýkoli důkaz dle § 213 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel také uvádí, že získal legitimní očekávání na kompenzaci ztráty, kterou na svém majetku utrpěl v důsledku přibrání konzultantek. Stěžovatel navíc postupoval zcela stejně jako v předchozím řízení v podobné věci týkající se společnosti Severočeské doly - i k tomu se vázalo legitimní očekávání stěžovatele, že zapojení konzultantek je v souladu se zákonem. Postup vrchního soudu je podle stěžovatele ve své podstatě sankcí, kterou právní předpisy neznají. Soud nemá pravomoc krátit znalečné znalci za porušení § 23 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen "zákon o znalcích"). Sankci automatického nepřiznání náhrady výdajů na konzultanty způsobuje absence schválení přibrání konzultanta zadavatelem, což v tomto případě nenastalo. Vrchní soud také podle stěžovatele dovodil neexistující zákaz přibrat pro vypracování znaleckého zadání konzultanty se stejnou specializací, jakou disponuje sám znalec. Dne 17. 2. 2026 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění stížnosti, ve kterém stěžovatel informuje, že Vrchní soud v Praze v rozhodnutí z prosince 2025 ve skutkově prakticky totožné věci některé z otázek řešených v napadeném usnesení vyřešil přesně opačně než Vrchní soud v Olomouci. V usnesení ze dne 29. 12. 2025 č. j. 7 Cmo 135/2024- 1426 Vrchní soud v Praze připustil přibrání specialistů v rámci znaleckého oboru stěžovatele jako konzultantů a za určující považoval právě souhlas soudu I. stupně jako zadavatele. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že proti těmto usnesením vrchních soudů není přípustné dovolání. Stěžovatel tedy nemá k dispozici žádný prostředek, na jehož základě by se mohl sjednocení judikatury domáhat už po Nejvyšším soudu. Popsaná nejednotnost judikatury podle stěžovatele narušuje princip právní jistoty.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

6. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny. Vedle absence řádného odůvodnění je z ústavního hlediska nepřípustná svévole rozhodování, tj. situace, kdy je shledán extrémní rozpor mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, kdy není respektována kogentní norma, kdy interpretace a aplikace právních předpisů neodpovídá respektovaným standardům výkladu, resp. všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, či jedná-li se o rozhodnutí založené na právní interpretaci, která je v extrémním rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 nebo ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

7. K ústavněprávní rovině rozhodování o znalečném Ústavní soud v minulosti kupříkladu uvedl, že legitimní očekávání znalce na vyplacení znalečného je majetkovým nárokem, který je pod ochranou moci soudní (usnesení ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 3962/17). Na postavení znalce v řízení o odvolání proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů se vztahují garance práva na spravedlivý proces. Jelikož znalec má sám právo podat proti takovému usnesení odvolání, musí mít i možnost se vyjádřit k odvolání podanému do tohoto usnesení někým jiným. Znalec totiž musí být vybaven stejnými procesními právy, jaká zákon přiznává účastníkům, aby vůči nim nebyl v odvolacím řízení znevýhodněn (nález sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013).

8. Rozhodování o znalečném nicméně zůstává doménou obecných soudů. Ústavní soud s ohledem na svoji úlohu posuzuje, zda rozhodující soud měl k dispozici a vzal v úvahu všechny relevantní podklady, zda své rozhodnutí odůvodnil a zda si nepočínal svévolně. Ústavní soud naopak není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivé výpočty obecných soudů či korigovat jejich rozhodnutí z pohledu podústavního práva, a to ani tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (usnesení ze dne 15. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2653/25).

9. K napadenému usnesení Ústavní soud uvádí, že vrchní soud při přezkumu rozhodnutí krajského soudu aplikoval relevantní právní úpravu a v odůvodnění dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů přistoupil ke snížení původně přiznaného znalečného, tj. z jakých důvodů shledal nedůvodnou krajským soudem přiznanou náhradu hotových výdajů za činnost stěžovatelem přibraných konzultantek. Z napadeného usnesení je zřejmé, že vrchní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že nebyla naplněna podmínka pro přiznání náhrady hotových výdajů spočívající v odměně vyplacené stěžovatelem konzultantkám dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 504/2020 Sb., o znalečném (dále jen "vyhláška o znalečném"), neboť dle vrchního soudu krajský soud sice schválil stěžovateli přibrání konzultantů, nicméně se mělo jednat o konzultanty z jiných oborů. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že v odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 9. 6. 2023 č. j. 18 Cm 141/2013-1108 (b. 1) je uvedeno, že krajský soud uložil stěžovateli "možnost si přibrat konzultanty z jiných oborů". Nelze tedy dát za pravdu stěžovatelově tvrzení, že vrchní soud v napadeném usnesení vytvořil jakousi novou sankci spočívající v krácení znalečného v rozporu se zákonem o znalcích a vyhláškou o znalečném. Vrchní soud zkrácení znalečného odůvodnil přesně tím, co stěžovatel uvádí jako důvod nepřiznání náhrady výdajů za konzultanty, a sice absencí schválení přibrání konzultanta zadavatelem (krajským soudem). Pokud stěžovatel postupoval tak, že s ohledem na výrok usnesení krajského soudu ze dne 9. 6. 2023 č. j. 18 Cm 141/2013-1108 ("soudem ustanovenému znalci soud povoluje přibrat konzultanty, které znalec považuje za vhodné přizvat ke splnění znaleckého úkolu") nevzal v potaz odůvodnění tohoto výroku z citovaného usnesení, a přibral další konzultantky ze stejného oboru, jakému se sám věnuje, není pochybením vrchního soudu, že v souladu se zákonem a vyhláškou korigoval znalečné přiznané krajským soudem.

10. Ze stejného důvodu, tedy pro znění odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 9. 6. 2023 č. j. 18 Cm 141/2013-1108, nemohlo stěžovateli vzniknout legitimní očekávání, že mu bude vyplacena náhrada hotových výdajů za činnost čtyř konzultantek z oboru, kterému se stěžovatel coby znalec věnuje.

11. Pokud jde o argumentaci stěžovatele rozhodnutím o znalečném v jiných řízeních, k tomu Ústavní soud pouze odkazuje na shora uvedené, tj. že rozhodování o znalečném je doménou obecných soudů. Ústavní soud není "odvolací instancí" ani sjednocovatelem judikatury v otázce znalečného, která je až na případy absolutní svévole v postupu obecných soudů problematikou podústavního práva.

12. K tvrzení stěžovatele, že vrchní soud rozhodl o snížení znalečného, aniž by provedl jakýkoli důkaz, upozorňuje Ústavní soud, že řízení o znalečném je jen dílčím řízením v rámci celého řízení, a proto v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu v rámci něj není nutné nařizovat jednání (a provádět dokazování). Vrchní soud postupoval zcela správně, když zaslal stěžovateli odvolání podaná proti usnesení krajského soudu týkající se určení znalečného a vyžádal si vyjádření stěžovatele. Tímto byly splněny požadavky související s ochranou procesních práv stěžovatele. Vzhledem k možnosti stěžovatele vyjádřit se k podaným odvoláním, které také využil, rovněž nemůže být rozhodnutí vrchního soudu pro stěžovatele překvapivé.

13. V posuzované věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení vrchního soudu obstojí z hlediska požadavků vyplývajících z ústavního pořádku. Závěry zde uvedené vycházejí ze zákonných kritérií a reflektují konkrétní okolnosti věci a usnesení je taktéž řádně odůvodněno. V rozhodnutí vrchního soudu tedy nelze spatřovat zjevný exces či libovůli, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu vyčerpány. Případná "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu, a ačkoli stěžovatel vtělil své výhrady do "ústavněprávní" formy, nejde o nic jiného, než právě o hledisko správnosti, na jehož základě by Ústavní soud mohl věc posuzovat jen tehdy, byl-li by další opravnou instancí obecného soudnictví, kterou však není.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu