Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 25 Cdo 2993/2023-194, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2023 č. j. 54 Co 39/2023-177 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 26 C 125/2020-152, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc. a PhDr. Karla Netíka, CSc., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po vedlejších účastnících vydání dokumentace (podrobně uvedené ve výrocích I. a II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2), související s vypracováním znaleckého posudku, který se týkal duševního stavu stěžovatele jakožto osoby obviněné z vraždy.
2. Obvodní soud žalobu zamítl. Uvedl, že žalovaní znalci nemají zákonnou povinnost požadovanou dokumentaci vydat, jelikož to přímo vylučuje ustanovení § 65 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách. Znalci navíc dokumentaci již ani nemají k dispozici.
3. Městský soud v Praze následně rozsudek obvodního soudu ve výroku potvrdil. Korigoval však jeho odůvodnění a poukázal na to, že znalci stěžovateli neposkytovali zdravotní službu ve smyslu zákona o zdravotních službách. Požadovaná dokumentace tedy vůbec není zdravotnickou dokumentací, kterou by znalci byli povinni uchovávat a vydat. Pro úplnost městský soud dodal, že nejde o informace ve smyslu Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, č. 96/2001 Sb. m. s. (dále jen "Úmluva"), na jejíž čl. 10 odst. 2 stěžovatel poukazoval, a který zní: "Každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu. Nicméně přání každého nebýt takto informován je nutno respektovat."
4. Nejvyšší soud nakonec zamítl dovolání stěžovatele jako nedůvodné. Podrobně nejprve rozebral, z jakých důvodů se na posuzovaný případ nemůže přímo aplikovat čl. 10 Úmluvy. Z tohoto ustanovení totiž jednoznačně nevyplývají práva a povinnosti, kterých se stěžovatel domáhá, a současně mezi tímto ustanovením a vnitrostátní úpravou není rozpor. Předpoklady pro přímou aplikovatelnost čl. 10 Úmluvy v případě stěžovatele tedy nejsou splněny. Nejvyšší soud znovu poukázal na to, že zpracování znaleckého posudku podle zákona o znalcích a tlumočnících neprovázela v rozhodné době povinnost shromažďovat a uchovávat informace nad rámec samotného posudku. S tímto posudkem a jeho obsahem byl přitom stěžovatel seznámen. Posuzovaná osoba nemá právo na vydání veškerých podkladů sloužících ke zpracování znaleckého posudku. Ani Úmluva nezakládá zcela neomezené právo člověka na jakékoli informace o jeho zdravotním stavu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z Úmluvy podle stěžovatele jasně plyne, že každý je oprávněn znát veškeré informace o svém zdravotním stavu bez ohledu na to, jaká osoba je shromáždila a z jakého titulu. Informace o zdravotním stavu přitom zahrnují nejen diagnostické závěry, ale i veškeré záznamy o jednotlivých vyšetřeních. Každý jiný výklad je rozporný s Úmluvou. Shromažďovanými informacemi ve smyslu čl. 10 Úmluvy je třeba rozumět i informace o zdravotním stavu sesbírané za účelem zpracování znaleckého posudku.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obecné soudy se s žalobou stěžovatele vypořádaly v souladu s ústavním pořádkem. Všem námitkám stěžovatele se obecné soudy patřičně věnovaly, a to včetně Nejvyššího soudu, který dovolání shledal přípustným a věcně se jím zabýval. Ústavní soud tedy jen stručně konstatuje, že se ztotožňuje s argumentací obecných soudů v tom směru, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy není na případ stěžovatele přímo aplikovatelný.
7. Navíc, právo na informace shromažďované o zdravotním stavu skutečně nelze chápat extenzivně. Za důležité považuje Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy to, že stěžovatel byl seznámen s obsahem znaleckého posudku, tedy tím, co skutečně vypovídalo o jeho zdravotním stavu. Obecné soudy (resp. městský soud a Nejvyšší soud) v napadených rozhodnutích správně poukázaly na to, že stěžovatelem požadované listiny nejsou zdravotnickou dokumentací, k níž by se vztahovaly podrobnější zákonné povinnosti z hlediska sběru a uchovávání určitého rozsahu informací. Jednalo se totiž zejména o různé pomocné či průběžné údaje, které však samy o sobě nejsou shromažďovanými informacemi o zdravotním stavu ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy, ani zákona. Jak na to upozornil rovněž Nejvyšší soud, pojem shromažďovaných informací předpokládá, že jsou určitým způsobem uchovávány, jako je tomu třeba v případě zdravotnické dokumentace, o kterou se však zde nejednalo.
8. Lze tedy shrnout, že stěžovatelem požadované podklady, údaje, pracovní poznámky atp. nebyli znalci v rozhodné době povinni shromažďovat a uchovávat (a tedy ani vydat) podle zákona č. 36/1967, o znalcích a tlumočnících. Taková přímá povinnost pro ně neplyne ani z čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Jednoduše řečeno, není-li nic shromažďováno a uchováváno, není ani jaké shromažďované informace podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy žádat.
9. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2025 Tomáš Langášek předseda senátu