I. ÚS 3034/24

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 4 ("soud prvního stupně") napadeným usnesením (I) zamítl žádost stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou uloženého rozsudkem soudu prvního stupně č. j. 33 T 68/1997-134 ze dne 6. listopadu 1997 a (II) odložil výkon tohoto trestu na dobu trvání doplňkové ochrany udělené rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky č. j. OAM-865/ZA-ZA11-P15-2017 ze dne 27. března 2019, včetně jejího navazujícího prodloužení. Městský soud v Praze ("stížnostní soud") následnou stížnost stěžovatele v neveřejném zasedání zamítl.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), v čl. 6 a v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

3. Stěžovateli byl pro trestný čin loupeže (§ 234 trestního zákona) uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a trest vyhoštění na dobu neurčitou. V roce 2013 se stěžovatel z obavy o život (nebezpečí mučení a nelidského zacházení spočívající v pronásledování vyděračskými skupinami napojenými na rodinu bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janukoviče) vrátil do České republiky společně s rodinou. S ohledem na uvedené nebezpečí byla stěžovateli v roce 2019 poskytnuta doplňková mezinárodní ochrana, prodloužená naposledy dne 5. ledna 2024.

4. Obecné soudy při rozhodování o žádosti ze dne 12. března 2024 podle stěžovatele nezohlednily, že vede spořádaný život s rodinou, která rovněž požívá doplňkové mezinárodní ochrany. V případě vyhoštění by rodině hrozilo rozdělení pro trestný čin spáchaný před 27 lety. K ochraně rodinného života stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. II. ÚS 4247/18 ze dne 17. května 2019 (N 81/94 SbNU 104) a sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. září 2014 (N 171/74 SbNU 481)] a má za to, že obecné soudy opomenuly upřednostnit zájmy dítěte - nezletilá dcera je v České republice cizinkou. Podle stěžovatele obecné soudy nezohlednily ani to, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pouhých tří let při trestní sazbě dva až deset let, nejednalo se tedy o zvlášť závažný zločin, a proto lze i uložený trest vyhoštění (na neurčito) považovat za nepřiměřený; k tomu odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 3628/18 ze dne 3. prosince 2019 (N 203/97 SbNU 175). Současně má za to, že vykonáním trestu odnětí svobody (3 roky) i vyhoštění (27 roků) již byl dostatečně potrestán a byl i napraven.

5. V době vydání rozsudku nebyla jiná sazba trestu vyhoštění než na dobu neurčitou, což bylo překonáno novelou účinnou od 1. ledna 1998, kterou bylo umožněno uložit trest vyhoštění na jeden rok až deset let, případně na dobu neurčitou. Stěžovatel je přesvědčen, že byl-li by odsouzen o dva měsíce později, byl by mu uložen trest vyhoštění jen na deset let. Stěžovatel dále poukazuje na svůj zdravotní stav - léčba na Ukrajině je zejména v současné době nedostatečná. Odmítá také závěry obecných soudů, podle kterých přečin maření úředního rozhodnutí (2013) a spáchané (dopravní) přestupky svědčí o tom, že nevede řádný život. Výklad § 350h odst. 4 trestního řádu považuje za restriktivní [nález sp. zn. III. ÚS 788/21 ze dne 7. září 2021 (N 161/108 SbNU 28)]. S ohledem na uvedené navrhuje napadená usnesení zrušit.

6. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy) a jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úkolem je zkoumat a posoudit, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu a tyto úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle.

8. Z usnesení soudu prvního stupně se podává, že stěžovatel byl po odsouzení (pravomocném - po zamítnutí odvolání dne 3. února 1998) dne 13. ledna 2000 vzat do vyhošťovací vazby a dne 2. února 2000 vyhoštěn. Poté, co si změnil jméno a získal tak nové Schengenské vízum, přicestoval společně s rodinou do České republiky (7. října 2013). Za přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání byl (rozsudek Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 3 T 133/2013 ze dne 16. července 2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 360/2014 ze dne 3. září 2014) odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který vykonal dne 17. února 2014 - po jeho výkonu měl podle výzvy ze dne 10. února 2015 vycestovat. Stěžovatel však současně s návratem v roce 2013 požádal o udělení mezinárodní ochrany (pronásledování a šikanování vyděračskými skupinami, zdravotní potíže při nedostatečné lékařské péči na Ukrajině); této žádosti však Ministerstvo vnitra nevyhovělo (usnesení č. j. OAM-361/ZA-ZA14-LE05-2013 ze dne 7. ledna 2015), což potvrdil stížnostní soud rozsudkem č. j. 4 Az 4/2015-63 ze dne 22. února 2017 (ve spojení s usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 78/2017-43 ze dne 6. září 2017 a usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3556/17 ze dne 5. prosince 2017).

9. Podle soudu prvního stupně je trestný čin stěžovatele (spáchaný ve spolupachatelství) nutné považovat za zvlášť závažný zločin a je třeba zohlednit, že stěžovatel nerespektoval uložený trest vyhoštění a pod změněnou identitou se vrátil. Soud prvního stupně přihlédl k čl. 43 Listiny, podle kterého může být azyl odepřen tomu, kdo jednal (spáchal trestný čin) v rozporu se základními lidskými právy a svobodami (čl. 8 a čl. 11 Listiny), a s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 3101/13 uvedl, že protiprávní jednání stěžovatele nemůže vést ke zlepšení jeho postavení (nemo ex suo delicto suam conditionem facere potest). Soud prvního stupně přitom zohlednil, že v roce 2019 byla stěžovateli poskytnuta doplňková mezinárodní ochrana, naposledy prodloužená do 31. ledna 2025 (rozhodnutí č. j. OAM-865/ZA-ZA11-P07-PD2-2017 ze dne 5. ledna 2024).

10. Stížnostní soud vyhodnotil závěry soudu prvního stupně jako správné a úplné, zrekapituloval zákonné skutečnosti, na jejichž základě by mohlo být žádosti vyhověno, které však stěžovatel nesplňuje a jejichž aplikace v jeho věci nepřipadá v úvahu.

11. Z napadených rozhodnutí je též zřejmé, že stěžovatel opakuje svoji argumentaci z řízení před obecnými soudy i z dřívějšího azylového řízení, přestože, obecné soudy rozhodovaly o žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu trestu opakovaně (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3969/17 ze dne 27. února 2018).

12. Domáhá-li se stěžovatel práva na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy) a poukazuje-li na právo dcery na rodičovskou výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny) i upřednostnění ochrany jejích zájmů (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), je nutno zdůraznit, že to je právě stěžovatel, kdo "rozdal karty" a způsobil stávající stav věci. Obešel-li trest vyhoštění změnou jména, v důsledku čehož mohl přicestovat i s rodinou do České republiky, není možné tento stav legalizovat a nepřiměřeně stěžovatele zvýhodnit proti osobám, které se domáhají obdobného rozhodnutí a trest vyhoštění respektují (nález sp. zn. III. ÚS 788/21). V přístupu stěžovatele nelze spatřovat jeho nápravu, kterou by měl soud při rozhodování zohlednit (nález sp. zn. III. ÚS 3628/18), a současně nelze přijmout ani jeho tvrzení, že vykonáním "trestu vyhoštění v celkové délce téměř 27 let došlo k naplnění represivní funkce trestu", za situace, kdy pobývá od roku 2013 na území České republiky v rozporu s jemu uloženým trestem vyhoštění.

13. Právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) neposkytuje účastníkovi řízení záruku, že musí být vyhověno všem jeho návrhům a že rozhodnutí musí splnit jeho očekávání. Nelze proto přisvědčit ani tvrzení o restriktivním výkladu § 350h odst. 4 trestního řádu, neboť obecné soudy sice uvedené ustanovení extenzivněji vykládat mohou (viz nález sp. zn. III. ÚS 3628/18, bod 62), vždy však musí zohlednit konkrétní okolnosti případu. Taková situace v projednávané věci nastala a rozhodování odpovídalo individuálním poznatkům.

14. Uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou není v rozporu s ústavním pořádkem, neboť podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Nejen původní právní úprava (trestní zákon), ale i úprava stávající umožňuje při splnění stanovených podmínek (§ 53 a 80 trestního zákoníku) uložit trest vyhoštění na dobu neurčitou.

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své dříve předestřené námitky, jimiž se obecné soudy zabývaly a s nimiž se vypořádaly, což lze považovat jen za polemiku s právními závěry obecných soudů, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.

16. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu