I. ÚS 3055/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala 1 214 333 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky ze smlouvy nazvané "smlouva o dílo" ze dne 28. 11. 2012, uzavřené mezi stěžovatelkou a právními předchůdci vedlejší účastnice, kterou posléze soudy posoudily částečně jako smlouvu o dílo a částečně jako smlouvu příkazní ("smlouva"). Okresní soud Plzeň-město žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem odmítl pro vady, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání. Neuvedla totiž konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od které se měl krajský soud podle stěžovatelky odchýlit, ani v jaké konkrétní právní otázce. Stejně tak nevymezila, jakými rozhodnutími je Nejvyšším soudem údajně o určité právní otázce rozhodováno rozdílně.

2. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zejména namítá, že Nejvyšší soud přistoupil k jejímu dovolání přepjatě formalisticky. Nejvyšší soud údajně přehlédl druhý odstavec VI. rubriky jejího dovolání, ve kterém stěžovatelka poukázala na právní otázku řešenou krajským soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání tak měl přinejmenším posoudit celý senát Nejvyššího soudu, nikoli pouze jeho předseda.

3. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proti rozsudku krajského soudu ústavní stížnost přípustná není (viz dále).

4. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.

5. Stěžovatelka dovoláním napadla rozsudek krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - vymezila předpoklady jeho přípustnosti. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. Pokud by byl závěr Nejvyššího soudu ústavně konformní, znamenalo by to podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, že stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu nevyčerpala řádně všechny procesní prostředky k ochraně práva. Proti rozsudku krajského soudu by tak byla ústavní stížnost nepřípustná.

6. Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem stěžovatelčina dovolání a zjistil, že jediná pasáž, která by mohla obsahovat vymezení rozhodné právní otázky a kýženého předpokladu přípustnosti dovolání, je uvedena ve stěžovatelkou odkazované VI. rubrice dovolání s názvem "K otázce dělitelnosti plnění". Konkrétně stěžovatelka uvedla: "Nelze se ztotožnit ani s výkladem Smlouvy tak, že stanovení jednotné ceny (nikoli vnitřně členěné) vede k výkladu, že právo žalobkyně na zaplacení vznikne až poté, co svůj závazek splní zcela. Jak už bylo uvedeno v článku III. tohoto dovolání, takový výklad by byl v rozporu se skutečnou vůlí kontrahentů (zasíťování pozemků, aby se z pozemků mohly stát stavební parcely), a zároveň takové ujednání ani v okamžiku uzavření Smlouvy nemohlo být realizováno, neboť ani jedna ze stran Smlouvy nemohla disponovat potřebnými informacemi. Nemohli ani vědět, jaké všechny konkrétní části díla budou vybudovány, natož pak mohli znát jeho cenu. Takový výklad článku III. Smlouvy je v přímém rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. (poznámka pod čarou č. 1)"

7. Na citovanou část dovolání lze na jednu stranu pohlížet např. jako na vznesení právní otázky splatnosti ceny díla vzhledem k úplnosti jeho zhotovení, posuzované na základě výkladu smlouvy, při jejímž řešení se měl krajský soud odchýlit od uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Na druhou stranu je potřeba přiznat, že takový výklad dovolání je už značně vzdálen tomu, co v něm stěžovatelka výslovně uvedla. Každá právní otázka pochopitelně může být specifikována s různou mírou konkrétnosti a preciznosti, přičemž je podstatné, lze-li dostatečně konkrétní otázku z obsahu dovolání rozumně dovodit. Namítá-li dovolatel rozpor řešení právní otázky odvolacím soudem s judikaturou dovolacího soudu, je nedílnou součástí dostatečně konkretizovaného předpokladu přípustnosti dovolání poukaz na řešení dané právní otázky v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Z citátu dovolání by se snad bylo možno domnívat, že stěžovatelka implicitně poukazuje na nedodržení metodologie výkladu smluv tak, jak je traktována v judikatuře Nejvyššího soudu. Nicméně stěžovatelka citovala úryvek z jednoho usnesení Nejvyššího soudu, který odkazuje na obecnou tezi o výkladu vůle smluvních stran podle nálezu Ústavního soudu.

8. V posuzované věci je posouzení stěžovatelčina vymezení předpokladu přípustnosti o to složitější, že v rubrice VIII dovolání nazvané "Vymezení předpokladů pro přípustnost dovolání" uvedla pod bodem 1) jako samostatný předpoklad přípustnosti, že právní otázka výkladu smlouvy podle skutečné vůle kontrahentů je v judikatuře dovolacího soudu řešena rozdílně. K tomuto tvrzení neuvedla odkazy na žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, avšak především právě na něm založil Nejvyšší soud závěr o vadnosti dovolání. Stěžovatelka tedy uvedla k téže právní otázce dva nesouladné předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž vlastní právní otázku formulovala vágně či vůbec. Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem ke způsobu vylíčení právní otázky a uvedení dvou různých předpokladů přípustnosti dovolání ve spojení s odkazem na jednu obecnou tezi jednoho soudního rozhodnutí nelze v tomto odmítnutí dovolání pro vady shledat přepjatý formalismus.

9. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), nejsou-li dostatečně kvalifikováni samotní dovolatelé. Nutno připustit, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; tak tomu ovšem není bezdůvodně (blíže např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zjevně nezohlednila (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 346/17 ze dne 4. 4. 2017). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

10. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl, a to v části směřující vůči rozsudku krajského soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu

---------------------------------- 1) "Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy [...]. Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11)." Tato poznámka je součástí původní citace (poznámka Ústavního soudu).