Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: SPORTOVNÍ KLUB NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ z.s., sídlem Vlachovická 1200, Nové Město na Moravě, zastoupený JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Malostranská 5/28, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2024 č. j. 31 Af 67/2021-127, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení zásady zákonnosti ukládání sankce, a tedy čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zprostředkovaně též zásady nulla poena sine lege zakotvené v čl. 39 Listiny, a dále porušení svého práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny a pravidla, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 4 Listiny). Tvrzené porušení práv stěžovatele má původ v soudním řízení o přezkumu platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 770 243 Kč, jenž byl stěžovateli vyměřen za šest dílčích porušení rozpočtové kázně (porušení zákona o veřejných zakázkách) v souvislosti s dotací poskytnutou na vybudování zásobníku sněhu.
2. Krajský soud v Brně původně žalobě stěžovatele proti rozhodnutí, kterým vedlejší účastník zamítl odvolání proti platebnímu výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně, vyhověl a toto rozhodnutí zrušil. Uložený odvod vyhodnotil jako nepřiměřený, neboť vedlejší účastník fakticky nevzal v úvahu naplnění účelu dotace a zabýval se pouze závažností porušení zákona o veřejných zakázkách.
3. Vyhovující rozsudek krajského soudu však zrušil ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 17. června 2024 č. j. 7 Afs 156/2023-56). Nesouhlasil se závěry ohledně nepřiměřené výše odvodu. Poukázal na to, že závažnost porušení právních předpisů je jednou z okolností, kterou je třeba zohlednit při stanovení výše odvodu. Vedlejší účastník navíc vzal v úvahu i míru naplnění účelu dotace, přičemž správně vyšel z toho, že dodržení tohoto účelu (v užším slova smyslu) nevylučovalo uložení odvodu ve výši přiměřené závažnosti porušení zákona o veřejných zakázkách.
4. Krajský soud následně stěžovatelovu žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Vyšel ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, na který v podstatném rozsahu odkázal. Shledal, že hodnocení závažnosti konkrétního porušení zákona o veřejných zakázkách, které v případě stěžovatele nebylo pouze formální, při zohlednění dodržení účelu dotace v rámci posuzování závažnosti porušení rozpočtové kázně je v souladu se zákonem, judikaturou i správní praxí. Uložený odvod za porušení rozpočtové kázně nelze považovat za nepřiměřený.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že uložený odvod má zjevně povahu trestu za porušení zákona o rozpočtových pravidlech. Správce daně při určení výše odvodu postupoval v rozporu s čl. 2 a 4 Listiny. Ze zákona vyplývá, že výše sankce má odpovídat částce porušení rozpočtové kázně, jež má být zjištěna tak, aby o ní nevznikly důvodné pochybnosti. Správce daně však neučinil konkrétní zjištění ohledně výše porušení rozpočtové kázně. Namísto toho aplikoval svůj interní předpis (pokyn D-38). K takovému postupu však neexistuje žádné zákonné zmocnění. Správce daně nemůže nad rámec zákona vytvořit vlastní sazebník sankcí a následně jej uplatňovat vůči stěžovateli. Stěžovatel odkázal na první rozsudek krajského soudu, který akcentoval reparační funkci odvodu za porušení rozpočtové kázně a odlišil činnost správce daně při ukládání odvodu od role Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže při rozhodování o přestupcích podle zákona o veřejných zakázkách.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, Ústavní soud zasahuje do jejich rozhodovací činnosti (například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18, U 4/89 SbNU 803).
8. Na úvod Ústavní soud uvádí, že odvod za porušení rozpočtové kázně nemá trestní povahu. Vyplývá to z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudky ze dne 31. března 2015 č. j. 5 As 95/2014-50 či ze dne 20. února 2019 č. j. 6 Afs 246/2018-37). Ústavní soud odvod za porušení rozpočtové kázně v minulosti označil za zdanění ve smyslu čl. 11 Listiny (usnesení ze dne 29. dubna 2015 sp. zn. III. ÚS 3166/14, ze dne 25. května 2015 sp. zn. III. ÚS 3305/14, ze dne 21. července 2015 sp. zn. III. ÚS 295/15). To však neznamená, že by se při ukládání odvodu neuplatnily žádné záruky, mezi nimi i takové, které mají ústavní rozměr. Nejdůležitější je právě požadavek na přiměřenost odvodu. Tomu se Ústavní soud věnoval v nálezu ze dne 18. října 2023 sp. zn. III. ÚS 1344/23, v němž navázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (z níž krajský soud vyšel i v této věci). Z ústavněprávního hlediska označil za podstatné, aby byla v každém konkrétním případě pečlivě zvažována intenzita nesplnění právní povinnosti ve vztahu k jeho negativním dopadům. Položil přitom důraz právě na správní uvážení orgánu, který rozhoduje o odvodu (respektive v citované věci o krácení dotace, v obou případech je však nutné aplikovat shodná východiska).
9. Ústavní soud neshledal, že by ve stěžovatelově případě tyto požadavky nebyly naplněny.
10. Na tom, že si orgány finanční správy své správní uvážení omezily vydáním interního předpisu (pokynu D-38), nelze spatřovat nic neústavního. Právě naopak, takový postup posiluje právní jistotu příjemců dotace tím, že v jistém smyslu "kodifikuje" správní praxi ve vztahu k odvodům za porušení rozpočtové kázně, a rovněž posiluje jejich rovné postavení, neboť sjednocuje postup při ukládání odvodů napříč celou finanční správou. Použití takového interního předpisu při stanovení výše odvodu nezasahuje do základních práv příjemce dotace (obdobně usnesení ze dne 30. listopadu 2021 sp. zn. IV. ÚS 3052/21, bod 15). Tento interní předpis pochopitelně nemůže jít nad rámec zákona, jak namítá stěžovatel. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že výše odvodu určená správcem daně na základě pokynu D-38 ze zákonných mezí nevybočila. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by správce daně nezjistil rozsah porušení rozpočtové kázně. Toto zjištění se odráží právě v úvaze zahrnující závažnost porušení zákona o veřejných zakázkách, jakož i míru naplnění účelu dotace. Tuto úvahu krajský soud s dostatečným a přesvědčivým odůvodněním vyhodnotil jako zákonnou, přičemž na jeho závěrech nelze spatřovat nic neústavního. Ostatně i Ústavní soud již v minulosti připomněl, že rozpočtovou kázeň nelze bez dalšího ztotožňovat s hospodárností při nakládání s poskytnutými peněžními prostředky. Rozpočtová kázeň představuje pojem s širším dosahem, zahrnujícím právě i to, zda a nakolik příjemce dotace dodržuje podmínky jejího poskytnutí (usnesení ze dne 3. září 2019 sp. zn. I. ÚS 2661/19), což v případě stěžovatele zahrnovalo i dodržení zákonem stanovených pravidel pro zadávání veřejných zakázek, jak vyplývá z napadeného rozsudku.
11. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu