I. ÚS 3113/24

Odůvodnění

1. Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Brno ("policejní orgán"), odložila podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi, které se měla dopustit třetí osoba (osoby) sdělením nepravdivých informací, na základě nichž byl trestně stíhán stěžovatel. Krajské státní zastupitelství v Ostravě ("státní zastupitelství") stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítlo. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ("vyšší státní zastupitelství") odložilo podnět zástupce stěžovatele k výkonu dohledu.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

3. Okresní soud ve Frýdku-Místku ("okresní soud") rozsudkem sp. zn. 6 T 34/2022 ze dne 19. dubna 2023 zprostil stěžovatele obžaloby pro spáchání přečinu zpronevěry a přečinu nedovoleného ozbrojování. Stěžovatel poté podal trestní oznámení proti iniciátorovi svého trestního stíhání, které policejní orgán odložil usnesením č. j. GI-2289-28/TČ-2023-842070 ze dne 15. ledna 2024, zrušeným usnesením státního zastupitelství č. j. 1 KZN 4076/2023-26 ze dne 23. února 2024. Po novém projednání věci byla vydána shora napadená rozhodnutí.

4. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv především v tom, že jeho trestní stíhání bylo iniciováno podnětem jemu neznámé osoby. Ve výroku napadeného usnesení policejní orgán uvedl, že šetřeného jednání se měla dopustit konkrétní třetí osoba (v mezičase zesnulá), "případně jiná dosud neustanovená osoba"; její identitu považuje policejní orgán za utajovanou informaci. Stěžovatel má za to, že šlo-li by o uvedenou třetí osobu, pominul by jejím úmrtím důvod k utajování jejího jména, avšak ani v případě jde-li o někoho jiného, není žádný důvod jeho jméno tajit. Podle stěžovatele účelový přístup policejního orgánu ("práskej na kolegy, nikdo se to nedoví") oslabuje právo na rovnost, vyjádřit se ke všem důkazům i právo na účinné vyšetřování. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. ledna 2016 (N 8/80 SbNU 91), sp. zn. I. ÚS 1565/14-1 ze dne 2. března 2015 (N 51/76 SbNU 691), sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 ze dne 12. července 2001 (322/2001 Sb., N 113/23 SbNU 105) a sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. října 2001 (424/2001 Sb., N 164/24 SbNU 201)], stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.

5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je soudním orgánem, ochrany ústavnosti, nikoli dalším orgánem veřejné moci, povolaným přezkoumávat všechny okolnosti konkrétního případu. Proto zasáhne jen tehdy, zjistí-li pochybení spočívající v porušení ústavně zaručených práv, jsou-li napadená rozhodnutí hrubě nepřiléhavá nebo jde-li o projev jejich libovůle. Z napadených usnesení i sdělení jsou patrné důvody, pro které bylo trestní řízení odloženo a proč takový postup považují státní zastupitelství za správný.

7. Z usnesení policejního orgánu se podává rekapitulace případu s tím, že zprošťujícím rozsudkem byla ukončena část původního řízení proti stěžovateli. Policejní orgán se zabýval trestním oznámením stěžovatele (který se především domáhal sdělení identity iniciátora), zohlednil zprošťující rozsudek, v němž okresní soud rozhodl v souladu se zásadou in dubio pro reo (skutky se staly, nebylo však zjištěnou skutečné množství nábojů, které stěžovatel prodal; u druhého skutku nebyly naplněny všechny znaky trestného činu). Na základě těchto poznatků policejní orgán vyloučil (úmyslnou) lživost prvotního oznámení a naplnění skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a trestnost šetřeného jednání nemohlo potvrdit ani dosud neukončené původní trestního řízení. Podle policejního orgánu se nepotvrdila snaha iniciátora zapříčinit trestní stíhání stěžovatele z důvodu zášti ani iniciátorova touha stát se kriminalistou. Iniciátor nemohl v době svého prvotního podání znát všechny informace, které vedly k zahájení trestního stíhání, neboť vyšly najevo teprve při využití operativně pátracích prostředků.

8. Podle státního zastupitelství byly vyslovené závěry logické a správné a nebylo prokázáno, že by se iniciátorem tvrzené skutkové okolnosti nestaly. Státní zástupce dále uvedl, že v neukončené části (ovlivňování veřejných zakázek) byla podána obžaloba (sp. zn. 3 KZV 44/2020), v části, která nevedla k zahájení trestního stíhání (zneužití služebního vozidla k osobním účelům), šlo jen o prezentaci domněnek iniciátora, nikoli o jeho kategorické tvrzení. Další vyloučený podnět (ublížení na zdraví z nedbalosti) byl předán ke kázeňskému projednání. Proto státní zástupce uzavřel, že nebylo-li prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi, nebylo potřebné činit kroky k identifikaci iniciátora.

9. Státní zástupkyně vyššího státního zastupitelství zdůraznila, že stěžovatel v podnětu k dohledu nebrojil proti usnesení státního zastupitelství, ale proti neodhalení totožnosti iniciátora. Také podle jejího názoru by odhalení jeho identity bylo na místě teprve v případě, kdy by bylo zřejmé, že byl spáchán trestný čin křivého obvinění.

10. I v ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti neodhalení totožnosti iniciátora. Primární však je posouzení, byl-li spáchán trestný čin, přičemž posouzení je-li jím konkrétní jednání, vychází ze zákonné definice toho kterého trestného činu a posouzení věci příslušným orgánem veřejné moci, nikoliv z očekávání účastníka řízení. Ústavní soud opakovaně judikoval, že charakteristickým znakem moderního státu je vymezení trestného činu, stíhání a potrestání je "věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" [viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. V projednávané věci přitom stěžovatel zaměňuje svá práva podatele trestního oznámení s rozsáhlejšími právy osoby, vůči níž je trestní řízení vedeno (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01). Účinné vyšetřování je procesní povinností tzv. náležité péče, která se vztahuje k postupu daného orgánu veřejné moci a nelze ji vztahovat k výsledku (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14). Ústavní soud nekontroluje opodstatněnost zahájení či nezahájení trestního stíhání, ale zjišťuje, zda orgány veřejné moci provedly účinné vyšetřování a neporušily svým postupem zaručená práva účastníků řízení, což v projednávané věci nezjistil.

11. Podle Ústavního soudu byly stanovené standardy vyšetřování věci zajištěny, aniž by orgány činné v trestním řízení porušily svá zákonem vymezená práva; jejich postup byl zcela v rámci jim zákonem svěřených kompetencí a rozhodnutí byla dostatečně a srozumitelně odůvodněna (čl. 4 odst. 4 Listiny). Právo na přístup k orgánu veřejné moci povolanému přezkoumat tvrzený zásah do práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručují účastníku řízení jím očekávaný výsledek, ale to, že řízení bude probíhat podle předem zákonem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. Právo na rovnost (čl. 3 odst. 1 Listiny) ani na účinné vyšetřování nebylo porušeno; je-li o protiprávnosti subjektivně přesvědčen pouze stěžovatel, nejde o porušení jeho základních práv.

12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu