Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Bořka Štefana, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2024 č. j. 33 Cdo 3489/2023-327 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. května 2023 č. j. 30 Co 256/2022-307, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Jaroslava Prokůpka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Základem posuzovaného případu je spor o pravost a správnost kvitance.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatel před obecnými soudy domáhal vůči žalovanému (nyní vedlejší účastník) zaplacení 901 720 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že o tuto částku přeplatil vedlejšímu účastníkovi splacení půjčky. Mezi stranami bylo nesporné, že roku 2009 uzavřely smlouvu o půjčce na 850 000 Kč s úrokem 10 % ročně. Nesporným vedlejší účastník učinil také obdržení několika splátek od stěžovatele. Spornou zůstala platba z 10. ledna 2013. Stěžovatel tvrdil, že vedlejšímu účastníkovi předal 850 000 Kč, což podpořil předložením příjmového pokladního dokladu (dále jen "kvitance"). Vedlejší účastník nejprve tvrdil, že jej nepodepsal. Následně svůj podpis připustil, ale tvrdil, že obdržel pouze 85 000 Kč, a to v jiný den.
3. Soud prvního stupně stěžovateli v podstatné části vyhověl. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") však k odvolání vedlejšího účastníka prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Krajský soud vyšel ze znaleckého posudku, podle něhož byla kvitance pravděpodobně pozměněna tak, že k částce, která původně zněla na 85 000 Kč, byla dodatečně dopsána poslední nula a částka zněla na 85 0000 Kč. Podle krajského soudu byla kvitance pozměněna, a nebyla proto způsobilá vyvolat účinky předvídané ustanovením § 565 věty druhé občanského zákoníku. Proto leželo na žalobci důkazní břemeno prokázat, že vedlejšímu účastníkovi 10. ledna 2013 předal v automobilu 850 000 Kč. Krajský soud stěžovatele podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu vyzval, aby doplnil svá dosavadní tvrzení a důkazní návrhy k předání částky 850 000 Kč. Stěžovatel tak neučinil. Krajský soud proto prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jeho argumentaci lze ve stručnosti shrnout do dvou bodů. Zaprvé stěžovatel uvedl, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku rozložení důkazního břemene. Obecné soudy údajně posuzovaly otázku pozměnění kvitance zcela mechanicky, aniž by zvážily, jaké důsledky pozměnění mělo ve vztahu ke skutkovému stavu, jenž měl být sporným dokladem zachycen. Stěžovatel vysvětlil, že čtvrtou nulu do kvitance doplnil před zaplacením částky 850 000 Kč a před podpisem dokladu ze strany vedlejšího účastníka a že pak obtáhl špatně čitelné údaje a doplnil text v kolonce "slovy Kč" na "osmsetpadesát tisíc korun českých". Podle stěžovatele tedy nedošlo k pozměnění kvitance v tom smyslu, že by neodpovídala skutkovému ději. Zásahy do kvitance prý nepozměnily její obsah oproti skutku, který se odehrál. V takovém případě podle stěžovatele nebyl důvod nepoužít domněnku správnosti listiny podle § 565 občanského zákoníku a přenášet důkazní břemeno na stěžovatele. Stěžovatel dále uvedl, že závěry dovolacího a odvolacího soudu jej dostaly do neřešitelné pozice, neboť neměl jak jinak než kvitancí dokázat předání konkrétní částky v automobilu, kde nebyl přítomen nikdo kromě něj a vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník oproti tomu měl mít podle stěžovatele průpis kvitance.
5. Zadruhé stěžovatel namítl, že obecné soudy ignorovaly jím namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Údajně došlo k svévolnému hodnocení důkazů bez akceptovatelného racionálního logického základu. Znalkyně totiž před odvolacím soudem uvedla, že čtvrtá nula byla do kvitance dopsána pravděpodobně dodatečně. Nikdo nezjišťoval, zda termín dodatečně znamenal po vypsání stěžovatelem nebo až po podpisu vedlejším účastníkem. Dále stěžovatel poukázal na zjištění plynoucí z dalšího znaleckého posudku, z nichž také neplyne, že by čtvrtou nulu dopsal do kvitance až po její podpisu vedlejším účastníkem. Obecné soudy podle stěžovatele tyto otázky ignorovaly, stejně jako skutečnost, že jim předestřel řadu indicií, z nichž vyplývá, že předmětnou částku onoho dne skutečně zaplatil.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho rolí není kontrola správnosti aplikace podústavního práva. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti se však pohybuje zejména na úrovni podústavního práva a v zásadě opakuje námitky uplatněné a vypořádané již v řízení před obecnými soudy.
8. V nyní posuzovaném případu Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů spočívající v ústavně relevantních vadách, které namítal stěžovatel, tj. že skutková zjištění nemají dostatečnou a racionální základnu a že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů panuje extrémní nesoulad. Obecné soudy při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Krajský i Nejvyšší soud na základě existující judikatury a odborné literatury podrobně a srozumitelně vyargumentovaly své závěry, že sporná kvitance není způsobilá vyvolat účinky podle § 565 občanského zákoníku. Na základě dostatečné důkazní situace, zejména znaleckého dokazování a vyjádření samotného stěžovatele, naznaly, že do kvitance bylo zjevně zasaženo, v důsledku čehož byla vyvrácena domněnka pravosti a správnosti této listiny (zejména body 14-26 napadeného rozsudku krajského soudu a body 12-15 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Jelikož stěžovatel další důkazy nepředložil, neunesl důkazní břemeno, jež ho tížilo.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že nic nenasvědčuje tomu, že by se civilní soudy při rozhodování dopustily libovůle. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Skutečnost, že rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelova dovolání (viz kritéria v usnesení ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14, bod 6).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu