I. ÚS 3174/24

Odůvodnění

1. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že v insolvenčním řízení, vedeném proti v záhlaví uvedené dlužnici, se vedlejší účastnice domáhala vyslovení neúčinnosti plateb zaslaných dlužnicí stěžovateli a navrácení dané částky do majetkové podstaty dlužnice. Vedlejší účastnice vzala žalobu zpět, pročež Městský soud v Praze dne 7. 6. 2024 insolvenční řízení zastavil. Jelikož shledal, že vedlejší účastnice zastavení řízení zavinila, uložil jí nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 6 800 Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vzal městský soud za tarifní hodnotu částku 50 000 Kč, a to podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen "advokátní tarif"), neboť se jednalo o spor, který byl součástí insolvenčního řízení.

2. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil rozhodnutí městského soudu. Vrchní soud zdůraznil znění rozhodných ustanovení advokátního tarifu a s poukazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu dospěl k závěru, že pro insolvenční specifika řízení nebylo na místě vycházet z tarifní hodnoty určené výší žalované částky (10 411 249 Kč).

3. Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení vrchního soudu s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatel namítá, že § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu nelze použít; měl být aplikován § 8 odst. 1 téže vyhlášky, protože předmět sporu je vyjádřen v penězích. Napadené usnesení má být v rozporu se závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3281/22 ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1788/23 ze dne 10. 4. 2024 a sp. zn. IV. ÚS 2137/23 ze dne 5. 12. 2023.

4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

5. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.

6. Ústavní soud se k otázce náhrady nákladů řízení dlouhodobě staví rezervovaně. Přestože se spor o náhradu nákladů řízení může (i citelně) dotknout majetkové sféry účastníka řízení, nedosahuje zpravidla intenzity porušení základních práv nebo svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, zejména zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo bylo-li zasaženo i jiné základní právo [(srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

7. Napadené rozhodnutí spočívá na výkladu a aplikaci podústavního (dokonce podzákonného) práva, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Jako významné však Ústavní soud vnímá stěžovatelovy námitky týkající se údajného nedodržení požadavků plynoucích z nálezů Ústavního soudu.

8. Stěžovatel však přehlíží, že jím odkazované nálezy (viz výše bod 3) byly vydány ve skutkově i právně odlišných věcech. Právní rozdíl spočívá v tom, že se nejednalo o spory v rámci insolvenčních řízení. Šlo mj. o žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, u níž byla hodnota sporu znalecky zjištěna, či o nedůvodný rozdíl v určování tarifní hodnoty v civilním a trestním řízení. Nejednalo se tedy o situace, u nichž advokátní tarif obsahuje speciální ustanovení o žalobách podaných v insolvenčních řízeních.

9. Vrchní soud přiléhavě odkázal na usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/19 ze dne 26. 6. 2019, v němž Ústavní soud objasnil účel odlišné tarifní hodnoty mj. v incidenčních sporech. Vrchní soud také srozumitelně zdůraznil závěr městského soudu, že řízení o incidenčním sporu je podle § 2 písm. d) ve spojení s § 160 odst. 1 insolvenčního zákona součástí insolvenčního řízení. Proto tedy aplikoval § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, podle něhož výše tarifní hodnoty v insolvenčním řízení činí 50 000 Kč. Stěžovatel se domáhá aplikace § 8 odst. 1 advokátního tarifu, ale přehlíží, že toto ustanovení se podle jeho znění použije, "není-li stanoveno jinak". Vrchní soud však odůvodněně seznal, že v tomto případě bylo stanoveno jinak, a to právě v § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Prismatem omezeného ústavněprávního přezkumu (viz výše) nespatřuje Ústavní soud v tomto právním posouzení ústavněprávně relevantní exces, který by mohl ústit ve zrušení napadeného usnesení. Proto ani neshledal důvod se odchýlit od názoru vysloveného v usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/19, na něž, stejně jako na body 17 a 18 napadeného usnesení, ve zbytku odkazuje.

10. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2025

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu