Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného advokátem JUDr. Vítem Nevařilem, LL.M., sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 134/2024-238 ze dne 18. 7. 2024 a usnesení Okresního soudu v Semilech č. j. 12 Nt 3002/2023-224 ze dne 11. 4. 2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Semilech a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na trest podle zákona zaručené čl. 39 Listiny, k čemuž mělo dojít zamítnutím jeho návrhu na povolení obnovy řízení.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech č. j. 4 T 33/2021-2278 ze dne 23. 2. 2022 uznán vinným ze spáchání zločinu poškození věřitele, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a k trestu propadnutí věci (souboru nemovitostí). Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto, jeho dovolání odmítnuto a usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1221/22 ze dne 18. 10. 2022 byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta i jeho ústavní stížnost. Uvedeného trestného činu se stěžovatel měl dopustit ve zkratce tím, že se různými způsoby úmyslně zbavoval svého majetku s cílem zmařit uspokojení pohledávky poškozeného ve výši 16 637 499,79 Kč.
3. Stěžovatel poté podal návrh na povolení obnovy řízení s tím, že v průběhu insolvenčního řízení byly vypracovány znalecké posudky, podle nichž hodnota jeho podílu na malé vodní elektrárně činí 33 130 000 Kč a hodnota dalších nemovitostí dosahuje 34 210 000 Kč, přičemž jejich zpeněžením bylo dosaženo dokonce částky 37 260 000 Kč. V insolvenčním řízení tak vznikla hyperocha, stěžovatel nebyl předlužen a měl dostatečný majetek na vypořádání závazku vůči poškozenému, jemuž tudíž nevznikla škoda, která je znakem skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele.
4. Okresní soud v Semilech napadeným usnesením návrh zamítl s tím, že podstatná je cena nemovitostí v době spáchání trestné činnosti, nikoli o jedenáct let později, kdy došlo k dramatickému nárůstu cen nemovitostí, cen elektřiny i míry inflace. Stěžovatel se nadto pokusil zatížit svůj podíl na malé vodní elektrárně zástavním právem ve prospěch jiné osoby, čímž by došlo k znemožnění uspokojení poškozeného. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením zamítl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výše pohledávky poškozeného byla stanovena najisto až v roce 2015, nikoli v roce 2011, jak uvedl okresní soud. Nepřesně soudy podle stěžovatele přistoupily i k určení hodnoty podílu na malé vodní elektrárně, neboť v původním řízení vycházely za znaleckého posudku z roku 2009, ačkoli k údajné trestné činnosti mělo docházet v roce 2011. Stěžovatel považuje za neústavní argumentaci státního zastupitelství při jednání dne 11. 4. 2024, podle které měl stěžovatel tyto námitky uplatnit v původním řízení. Zjistit řádně skutkový stav v trestním řízení je nosnou odpovědností orgánů činných v trestním řízení, nikoli povinností obžalovaného. Posudek znalce navíc v původním řízení nebyl proveden jako znalecký posudek, ale jako listinný důkaz.
6. Dále stěžovatel poukazuje na to, že soudy v původním řízení neohodnotily majetek, který byl předmětem trestu propadnutí věci, nemohly tak ani uložit přiměřený a přezkoumatelný trest. V tomto směru je podle stěžovatele argumentace soudů, že k trestné činnosti došlo v roce 2011, bez významu, neboť trest byl ukládán v roce 2020. Nikoho údajně nenapadlo klást si otázku, že propadlé nemovitosti měly již v roce 2020 hodnotu minimálně 20 000 000 korun, přitom např. spoluobžalované byl uložen peněžitý trest toliko ve výši 2 000 000 Kč.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu náleží primárně trestním soudům, jejichž závěry Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje. To platí nejen pro řízení, v němž se posuzuje otázka viny a trestu, ale pochopitelně i pro rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 254/12 ze dne 21. 2. 2012).
9. Návrh na povolení obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě vad ve skutkových zjištěních, jež vznikly tím, že soudu nebyly v době vynesení rozhodnutí známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé vnést odlišný pohled na skutkový stav věci, následné právní posouzení a výrok o vině a trestu. V řízení o ústavní stížnosti mířící proti rozhodnutím o návrhu na povolení obnovy řízení tak Ústavní soud nepřezkoumává původní rozhodnutí o vině a trestu, nýbrž posuzuje, jestli se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s otázkou, zda stěžovatelem předestřené nové skutečnosti a důkazy odůvodňují obnovu řízení, či nikoli. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda jsou jejich rozhodnutí adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem svévole či excesu.
10. Takové pochybení Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Je přitom potřeba předeslat, že většinu námitek ústavní stížnosti tvoří polemika s původním rozhodnutím o vině a trestu, jehož tvrzenými nedostatky se ale Ústavní soud nyní již zabývat nemůže. Bez významu jsou i stěžovatelovy výtky vůči argumentaci státního zastupitelství, neboť z hlediska ústavní stížnosti je podstatný obsah napadených rozhodnutí, nikoli argumentace protistrany.
11. Jde-li o dopady nových zjištění či důkazů vztahujících se k hodnotě stěžovatelova majetku, pak soudy ústavně konformním způsobem vysvětlily, že její nárůst mnoho let po spáchání trestné činnosti na stěžovatelově vině nic nemění. To platí tím spíše za situace, kdy - jak uvedl okresní soud - se majetek, kterým stěžovatel nyní argumentuje, podařilo do jeho majetkové podstaty vrátit až po složitých procesech, kterým se stěžovatel snažil usilovně bránit.
12. Namítá-li stěžovatel, že s ohledem na cenu zabraných nemovitostí byl jeho trest nepřiměřeně přísný, takto formulovaná námitka nebyla v řízení před obecnými soudy uplatněna. Nutno připomenout, že zásada subsidiarity ústavní stížnosti nespočívá jen v potřebě vyčerpat procesní prostředky ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana ústavně zaručených práv také přísluší (čl. 4 Ústavy České republiky). Z těchto důvodů Ústavní soud mimo jiné v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/17 ze dne 8. 8. 2017 upozornil, že nelze akceptovat, aby si účastníci schovávali určitý argument jako pomyslné eso v rukávu, které použijí teprve před Ústavním soudem, pokud se svou věcí před obecnými soudy neuspějí.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu