Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GIANT STAR s.r.o., se sídlem Kurzova 2222/16, Praha 13, zastoupené JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 88/2025-42 ze dne 30. 10. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Celní úřad pro Ústecký kraj uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách. Přestupku se stěžovatelka měla dopustit tím, že provozovala hazardní hry prostřednictvím čtyř technických zařízení bez příslušného povolení. Za toto jednání jí byla uložena pokuta ve výši 200 000 Kč a povinnost úhrady nákladů správního řízení v paušální výši 1 000 Kč. Vedlejší účastník k odvolání stěžovatelky změnil rozhodnutí celního úřadu tak, že formulačně upřesnil skutkovou větu a označení herních zařízení, co do základu viny a trestu je však potvrdil.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí vedlejšího účastníka nejprve zrušil s odůvodněním, že přestupkové řízení nebylo řádně zahájeno v promlčecí době kvůli nesprávnému označení místa spáchání skutku v oznámení o zahájení řízení, avšak po kasačním zásahu Nejvyššího správního soudu žalobu zamítl. V souladu s názorem Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že totožnost skutku byla zachována, neboť stěžovatelka nemohla být vzhledem k okolnostem v omylu. Dále potvrdil, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a neprovedení výslechů svědků bylo odůvodněno jejich nadbytečností.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem následnou kasační stížnost stěžovatelky taktéž zamítl.
4. Stěžovatelka se domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím byla porušena práva a principy vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především odmítá odpovědnost za provoz hazardních her. Namítá, že byla v postavení pouhého pronajímatele prostor, nikoliv provozovatele herních zařízení, k nimž neměla ani dispoziční oprávnění. Správní orgány podle ní nepřípustně přenesly důkazní břemeno na stěžovatelku a vyžadovaly po ní prokázání negativní skutečnosti, tedy že nelegální činnost nevykonávala. Dále stěžovatelka vytýká správním orgánům procesní vady v dokazování. Tvrdí, že správní orgány nepřípustně "překlopily" podaná vysvětlení obsluhy do protokolu o kontrole, čímž obešly zákaz užití vysvětlení jako důkazu (§ 137 odst. 4 správního řádu). Namítá rovněž, že obsluze (osobě běloruského původu) nebyl ustanoven tlumočník.
6. Stěžovatelka brojí také proti postupu celních orgánů, které podle jejího názoru postrádaly oprávnění ke vstupu do prostor užívaných nájemcem. Namítá, že nelze presumovat, že každý prostor v budově, kde vykonává činnost, je automaticky součástí její provozovny. Stěžovatelka rovněž setrvává na své argumentaci, že byla v důsledku chybného vymezení skutku v oznámení o zahájení řízení zbavena reálné možnosti připravit si obranu. Konečně stěžovatelka napadá i výši uložené pokuty. Správní orgány podle ní nezohlednily specifika její provozovny a při výpočtu údajného zisku nepřípustně vycházely ze srovnání s provozovnou, která se od té její výrazně lišila.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Postup správních orgánů i správních soudů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2597/13 ze dne 30. 9. 2014).
9. Ústavní soud konstatuje, že zpochybňuje-li stěžovatelka oprávnění celních orgánů ke vstupu do provozovny, je tato námitka ve smyslu judikatury zdejšího soudu tzv. materiálně nepřípustná (k materiální nepřípustnosti viz bod 36 nálezu sp. zn. III. ÚS 2387/24 z 29. 1. 2025 či bod 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 931/25 z 11. 9. 2025). Jak totiž Ústavní soud zjistil z vyžádané kasační stížnosti, stěžovatelka v kasační stížnosti tuto námitku žádným způsobem nevznesla. Ústavní soud k tomu doplňuje, že ze subsidiarity ústavní stížnosti mimo jiné vyplývá, že stěžovatelka může v řízení před zdejším soudem zpochybňovat závěry správních soudů, avšak pouze za předpokladu, že tuto kritiku uplatnila v řízení před těmito soudy; jinak se k ní soudy neměly možnost vyjádřit. Za dané situace k této námitce Ústavní soud nemohl přihlížet.
10. Ve zbytku Ústavní soud shledává stěžovatelčinu ústavní stížnost jako toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů, jakož i správních orgánů, neboť stěžovatelka nepřináší žádné nové argumenty. Tím ovšem stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší (viz výše bod 8). Ústavní soud současně neshledal v závěrech Nejvyššího správního soudu žádné kvalifikované vady. Způsob, jakým se vypořádal se stěžovatelčinými námitkami, z ústavněprávního hlediska obstojí. Ústavní soud nepovažuje za nutné obsáhlé závěry obecných soudů opakovat, a proto na ně lze bezezbytku odkázat.
11. To platí u námitek týkajících se vymezení skutku, zachování jeho totožnosti a otázky promlčecí doby (body 14 a 15 napadeného rozsudku a body 50 až 61 rozsudku krajského soudu) i u námitek zpochybňujících odpovědnost stěžovatelky za provoz hazardních her, včetně vypořádání argumentace o pronájmu prostor (body 16, 17 a 21 napadeného rozsudku a body 62 až 76 rozsudku krajského soudu). Stejně tak Ústavní soud odkazuje na vypořádání jednotlivých procesních výhrad k dokazování. Nejvyšší správní soud ústavně konformně odůvodnil, proč nedošlo k obcházení zákona při využití poznatků z podaných vysvětlení (bod 18 napadeného rozsudku a body 77 až 86 rozsudku krajského soudu), proč absence tlumočníka u obsluhy neměla vliv na zákonnost zjištěného stavu (bod 23 napadeného rozsudku a bod 88 rozsudku krajského soudu) a z jakého důvodu bylo neprovedení výslechu navrhovaných svědků shledáno jako nadbytečné (bod 19 až 21 napadeného rozsudku a bod 87 rozsudku krajského soudu). Konečně ani v otázce výše uložené pokuty neshledal Ústavní soud žádný exces. Nejvyšší správní soud logicky vysvětlil, proč sankci uloženou na samé spodní hranici zákonné sazby nepovažuje za nepřiměřenou (viz body 25 až 27 napadeného rozsudku). Posouzení námitek Ústavní soud uzavírá s tím, že správní soudy se neodchýlily od ústavněprávních požadavků kladených na dokazování a rozhodování v oblasti správního trestání.
12. S ohledem na uvedené neshledal Ústavní soud v napadeném rozhodnutí znaky svévole při výkladu podústavního práva, kvůli nimž podobná rozhodnutí v minulosti zrušil (nález sp. zn. III. ÚS 119/14 ze dne 12. 1. 2016, bod 34). Nejvyšší správní soud stěžovatelčiny námitky řádně vypořádal a své závěry smysluplně odůvodnil. Neodchýlil se od ústavněprávních požadavků při posuzování odpovědnosti stěžovatelky za provozování hazardních her, přičemž skutková zjištění a právní posouzení v konkrétní věci náleží právě soudům obecným, a nikoliv Ústavnímu soudu.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2026
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu