I. ÚS 3219/24

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje pro ekonomiku ("náměstek ředitele KŘP") rozhodnutím ze dne 9. 10. 2019 stěžovateli uznal služební úraz [výrok I. písm. a)] a přiznal náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě, náhradu za bolest, náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, náhradu za krácení nároku na dovolenou a náhradu za krácení oděvného (celková náhrada škody na zdraví činila 115 570 Kč) [výrok I. písm. b)].

3. V říjnu 2022 ministr vnitra obdržel podnět ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ("ředitel KŘP") k zahájení přezkumného řízení podle § 193 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a to právě ve věci výroku I. písm. b) rozhodnutí náměstka ředitele KŘP ze dne 9. 10. 2019. Podle ředitele KŘP náměstek stěžovateli přiznal některé nároky v nesprávných výších či z nesprávného právního titulu; o některých nárocích nadto náměstek měl rozhodnout jako nepříslušný služební funkcionář.

4. Ministr vnitra napadeným rozhodnutím ze dne 28. 12. 2022 výrok I. písm. b) původního rozhodnutí náměstka ředitele KŘP ze dne 9. 10. 2019 zrušil. Podle ministra vnitra bylo ve věci stěžovatele nutné rozhodnout v souladu s § 125 odst. 4 písm. b) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a toto řádně odůvodnit; o nárocích stěžovatele na náhradu za krácení nároku na dovolenou a krácení oděvného měl nově rozhodnout k tomu příslušný služební funkcionář. Proti rozhodnutí ministra vnitra podal stěžovatel rozklad, který ministr vnitra zamítl ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 16. 3. 2023.

5. Proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 16. 3. 2023 brojil stěžovatel správní žalobou, kterou Městský soud v Praze ("městský soud") zamítl; dospěl k závěru, že k zahájení přezkumného řízení postačí podle § 94 odst. 1 správního řádu důvodná pochybnost správního orgánu o zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. K tomu postačovalo, domníval-li se ministr vnitra, že byla špatně aplikována ustanovení zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a rozhodoval nepříslušný funkcionář. Povinnost vydání rozhodnutí příslušným služebním funkcionářem podle městského soudu vyplývá přímo z § 181 odst. 2 písm. b) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, byť je "příslušnost" dále konkretizována vnitřním předpisem. Podnět ředitele KŘP k zahájení přezkumného řízení nemohl být podle městského soudu nicotný, neboť nicotnost lze konstatovat pouze u rozhodnutí, jímž podnět není. Přezkumné řízení je navíc zahajováno z moci úřední. Stěžovatel neuvedl, v čem by měla spočívat újma, která mu bude způsobena zrušením přezkoumávaného rozhodnutí; dobrá víra stěžovatele proto porušena nebyla. Nárok stěžovatele není sporný, zrušený výrok se týkal pouze konkrétních částek a zrušení má za následek jen přepočítání těchto částek a rozhodování příslušným funkcionářem. Nejvyšší správní soud ("NSS") následně kasační stížnost stěžovatele zamítl.

6. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že závěr správních soudů, podle kterých nebyl podnět k zahájení přezkumného řízení nicotný, je protiústavně formalistický. Řízení ve věci služebního poměru bylo stěžovatelem vyvoláno jen proto, že bezpečnostní sbor odmítal svoji odpovědnost za škodu způsobenou mu služebním úrazem. Ředitel KŘP musel vědět, že ve věci rozhoduje služebně nepříslušný funkcionář; rozhodoval totiž ve věcech služebního poměru jako odvolací orgán dokonce dvakrát - rozhodnutím č. j. KRPÚ-85650-44/ČJ-2018-0400KR-PK ze dne 10. 12. 2018 zrušil rozhodnutí náměstka ředitele KŘP ze dne 26. 3. 2018 v plném rozsahu, a to nikoliv z důvodu, že by rozhodoval věcně nepříslušný funkcionář (bod 22 napadeného rozsudku NSS je tedy nelogický). Stěžovatel dále namítá, že příslušnost služebního funkcionáře byla stanovena vnitřním předpisem bezpečnostního sboru - závazným pokynem policejního prezidenta, který není obecným právním předpisem, natož zákonem. Uvedený předpis neporušil stěžovatel, ale správní orgán; podmínka nezákonnosti ve smyslu § 193 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů nemohla být splněna. NSS v bodě 35 napadeného rozsudku důsledky zrušení sporného výroku bagatelizuje. Zrušení správního rozhodnutí by mělo být výjimečné, v souladu se zásadami nezaměnitelnosti a nezrušitelnosti, které byly porušeny. Stěžovatel se na žádném z důvodů zrušení nepodílel, naopak pochybil správní orgán; správní soudy ovšem jednaly jen ve prospěch bezpečnostního sboru a porušily ochranu práv již nabytých stěžovatelem a jeho právní jistotu.

7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona, stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.

8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, nýbrž pouze opakuje argumenty, se kterými se již adekvátně vypořádaly správní soudy v napadených rozhodnutích.

9. K údajné nicotnosti podnětu ředitele KŘP Nejvyšší správní soud srozumitelně a jasně uvedl, že podnět k zahájení přezkumného řízení není rozhodnutím ve smyslu správního řádu a soudního řádu správního, a proto u něj není možné konstatovat jeho nicotnost (bod 18 napadeného rozsudku NSS). Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout závěru NSS, podle kterého je rozhodné, že přezkumné řízení podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů lze zahájit z moci úřední; stěžovatel v tomto ohledu kromě obecné výtku "přepjatého formalismu" nic bližšího neuvádí.

10. Namítá-li stěžovatel obecně, že soudy rozhodly v rozporu s jeho právní jistotou, lze odkázat na závěr NSS, podle kterého zrušením původního rozhodnutí v přezkumném řízení stěžovateli nevznikla nepoměrně vyšší újma vůči veřejnému zájmu, který zrušení původního rozhodnutí sledovalo - a sice přiznání nároků podle správného ustanovení zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (a tedy ve správné výši) a rozhodnutí k tomu příslušným služebním funkcionářem (bod 36 napadeného rozsudku NSS). Ani v ústavní stížnosti stěžovatel ohledně závažnosti důsledků zrušení sporné části správního rozhodnutí nic bližšího neuvádí.

11. Zjevně neopodstatněné jsou i zbývající obecné námitky stěžovatele, který nevysvětluje, proč by mělo být z ústavněprávního hlediska relevantní, že je příslušnost služebního funkcionáře k rozhodnutí o určitých nárocích konkretizována vnitřním předpisem. Obdobně nevysvětluje svoji úvahu, podle které přezkumné řízení nešlo provést, protože se stěžovatel ani na jednom z důvodů zrušení nepodílel. Břemeno tvrzení tíží v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele a úkolem Ústavního soudu není za něj argumentaci domýšlet.

12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu