Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Galiny Sažinové a spolku "HABEAS CORPUS", sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9, zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Záhřebská 562/41, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2024 č. j. 26 Cdo 1681/2024-669, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2023 č. j. 19 Co 1299/2023-516 a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. září 2023 č. j. 5 C 156/2021-441, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově jako účastníků řízení a Ing. Jiřího Tanzera, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh první stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů a nepřipustil její zastoupení druhým stěžovatelem - spolkem "HABEAS CORPUS". Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací toto usnesení potvrdil.
2. Stěžovatelé napadli usnesení krajského soudu dovoláním v části, v níž krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu o nepřipuštění zastoupení stěžovatelky spolkem. Nejvyšší soud dovolání spolku odmítl pro subjektivní nepřípustnost s ohledem na to, že nebyl v řízení před civilními soudy účastníkem řízení. Ve vztahu ke stěžovatelce dovolání odmítl, neboť je považoval za vadné.
3. Stěžovatelé napadají tato rozhodnutí obecných soudů (usnesení krajského a okresního soudu v části týkající se nepřipuštění zastoupení stěžovatelky spolkem) ústavní stížností. Namítají, že jimi došlo k porušení několika jejich ústavně zaručených práv a svobod, především zřejmě práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na soudních ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Ve vztahu ke druhému stěžovateli - spolku - je potřeba předně podotknout, že nebyl účastníkem řízení, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Netvrdí ani, že by jím měl být, pouze že mu mělo být umožněno být zmocněncem stěžovatelky. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu však může ústavní stížnost proti rozhodnutí podat pouze účastník řízení (viz usnesení ze dne 22. října 1996 sp. zn. III. ÚS 137/96). Ústavní soud podotýká, že podání spolku nemůže posoudit ani jako ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci (srov. nález ze dne 10. ledna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95), neboť z petitu ústavní stížnosti jasně vyplývá, že se oba stěžovatelé domáhají zrušení napadených soudních rozhodnutí. Ústavní soud proto dospěl k tomu, že ústavní stížnost spolku je návrhem podaným někým zjevně neoprávněným.
5. Ohledně první stěžovatelky se Ústavní soud nejprve zabýval tím, zda došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv při odmítání dovolání. Judikatura Ústavního soudu je ustálena na tom, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo. Nevěnuje se tedy věci samé. Pokud by dovolání nebylo vadné, poruší Nejvyšší soud právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nálezy ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 31; a ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 29). Pokud však dovolání vadné bylo, je ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takové řešení plyne ze stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (bod 8), a navazuje na ně rozsáhlá rozhodovací praxe (viz např. usnesení ze dne 21. srpna 2024 sp. zn. I. ÚS 1891/24 a tam citovaná rozhodnutí).
6. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky a souhlasí s Nejvyšším soudem, že dovolání vady obsahovalo. Ačkoliv bylo dovolání značně rozsáhlé, co do kvality zákonné požadavky nenaplnilo. Lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že stěžovatelka nevymezila jasně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, na jejímž řešení by usnesení krajského soudu záviselo, a nelze ji ani dovodit z obsahu dovolání. Jde přitom o jednu ze zákonných náležitostí dovolání, bez níž nedojde k "aktivování" práva na přístup k Nejvyššímu soudu a možnosti podrobení dovolání jeho věcnému přezkumu (viz též usnesení ze dne 29. srpna 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 16).
7. Dovolání stěžovatelů (podobně jako jejich ústavní stížnost) představuje kompilaci různých námitek a nesourodých tvrzení, doplněných o citace z několika rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, která jsou však převážně mimoběžná s podstatou věci. Obsahuje zejména námitky směřující ke způsobu dokazování, nedostatkům odůvodnění usnesení krajského soudu či jiným tvrzeným vadám řízení. Nicméně jakákoliv obecná právní otázka, kterou by měl podle stěžovatelů Nejvyšší soud vyřešit, v dovolání chybí.
8. Jelikož Nejvyšší soud posoudil správně dovolání jako vadné, neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu, a její ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je tak zjevně neopodstatněná. Proti usnesením krajského a okresního soudu je stížnost stěžovatelky nepřípustná, neboť účinně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) jako návrh podaným někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu