I. ÚS 3247/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka (matka) se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím Krajský soud v Praze porušil její základní práva a základní práva nezletilé vedlejší účastnice (dcery) zaručená v čl. 10, 31, 32, 33 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, 6, 12, 16, 24, 28, 31 Úmluvy o právech dítěte. Žádá o přednostní projednání věci a odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

2. Rodiče spolu žili v době narození dcery v Německu. V roce 2014 se stěžovatelka s dcerou vrátila do České republiky. Napadeným rozsudkem krajský soud svěřil dceru do střídavé péče rodičů. Předtím, podle rozhodnutí z roku 2015, byla dcera svěřena do péče stěžovatelky. Rozhodnutím z roku 2018 byl upraven styk otce s dcerou (ob víkend v běžném roce a o prázdninách v zvláštním režimu).

3. Řízení o změnu péče zahájil první vedlejší účastník (otec) návrhem podaným u Okresního soudu v Berouně v červenci 2021. Žádal, aby dcera byla svěřena do jeho péče. Upozorňoval na možné manipulativní jednání stěžovatelky zjištěné v řízení o styku mateřské babičky s dcerou (vnučkou) zahájeném v roce 2017. Ze znaleckých zkoumání tam vyplynulo, že u stěžovatelky (i mateřské babičky) se projevuje smíšená porucha osobnosti a že dcera je na stěžovatelku fixována, přejímá matčino hodnocení životních a osobních událostí a matčinu péči vnímá jako jedinou plně ochraňující. Na otcův návrh reagovala stěžovatelka v prosinci 2021 návrhem na změnu úpravy styku otce s dcerou na styk asistovaný, současně podala na otce (další) trestní oznámení. Předtím, v listopadu 2020, podala stěžovatelka návrh na zbavení otce rodičovské odpovědnosti, který později vzala zpět, a návrh na nařízení předběžného opatření, aby se otec zdržel osobního styku s dcerou J. pro podezření z fyzického týrání a z důvodu špatného psychického stavu a enurézy, který okresní soud zamítl. Podávala na otce také četná trestní oznámení. Z vyjádření OSPOD, dětské lékařky, psycholožky, ani ze šetření Policie České republiky nic z toho, co tvrdila stěžovatelka o otci, nevyplynulo; současně zjištění potvrzovala silný vliv stěžovatelky na dceru.

4. V průběhu řízení o návrhu otce na změnu péče a návrhu stěžovatelky na změnu úpravy styku nechala Policie České republiky v souvislosti s trestním oznámením stěžovatelky vypracovat dvěma znalci znalecké posudky. Vyplynulo z nich, že je dcera minimálně psychicky týraným dítětem s viktimizačním syndromem, a to v důsledku dlouhodobě stresujících a neurotizujících konfliktních životních podmínek, a až psychicky splývá se stěžovatelkou. I v opatrovnickém řízení nechal soud vypracovat znalecký posudek. Znalec uvedl, že vztah stěžovatelky vyjadřuje touhu po těsném a silném vztahu s úzkostí a obavou ze ztráty dcery a stěžovatelka je až hyperprotektivní, vztah otce je racionální a otec je málo empatický vůči aktuálnímu psychologickému stavu dcery. Znalec doporučil narovnání vzájemných vztahů dcery a otce a vytvoření vztahu s manželkou otce namísto změny výchovného prostředí, která by mohla vést k psychickému zhroucení dcery.

5. Okresní soud rozsudkem č. j. 25 P 149/2017-1457, 19 P a Nc 83/2021, 19 P a Nc 27/2022 ze dne 16. ledna 2023 zamítl návrh otce (výrok I) i matky (výrok II). Rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výroky III a IV) a mezi účastníky (výrok V).

6. Okresní soud zhodnotil, že oba rodiče jsou schopni zajistit péči a výchovu dcery, mají k ní silný vztah a mají o péči zájem. Vztahy rodičů jsou však i po letech vyhrocené, dcera jakožto velmi citlivé dítě s intenzivní vazbou na stěžovatelku vypjaté vztahy rodičů vnímá a z dokazování měl soud za zjevné, že dcera je schopna odhadnout požadované odpovědi na dotazy k trávení času s otcem. Vytržení ze stávajícího prostředí (od stěžovatelky, školy, kamarádek) považoval za příliš riskantní se zásadními důsledky pro její zdravý vývoj, proto J. do péče otce nesvěřil. Okolnosti pro zúžení styku neshledal, naopak jej považoval za fungující. Vzhledem ke srovnatelnému procesnímu neúspěchu uložil každému z rodičů hradit polovinu nákladů na znalecký posudek.

7. Otec se proti výrokům I, III, IV a V rozsudku okresního soudu odvolal. Nesouhlasil s tím, že nejsou dány podmínky pro změnu péče, nadále upřednostňoval, aby dcera byla svěřena do jeho péče, ale byl srozuměn i se střídavou péčí. Kolizní opatrovník byl buď pro rozšíření styku, nebo asymetrickou střídavou péči. Stěžovatelka odmítala změnu péče i rozšíření styku.

8. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že dceru svěřil do střídavé péče rodičů od 1. října 2024 v týdenním intervalu s časem předání v pátek ve 13 hodin v bydlišti stěžovatelky a od 1. prosince 2024 v 14denním intervalu s předáním otci v neděli v 15 hodin v bydlišti stěžovatelky a s převzetím stěžovatelkou před vchodem do historické budovy hlavního nádraží v Drážďanech v neděli v 15 hodin. Dále upravil zvláštní režim pro školní prázdniny vyjma podzimních prázdnin (výrok I). Dále výrok I změnil tak, že stanovil vyživovací povinnost od 1. října 2024 otci v částce 12 000 Kč a matce v částce 4 000 Kč (výrok II). Matce uložil povinnost náhrady nákladů řízení státu (výrok III). Změnil tak rozsudek okresního soudu č. j. Nc 30055/2015-49 ze dne 22. června 2015 a č. j. 25 P 149/2014-244 ze dne 24. května 2018 (výrok IV). Rozhodl o nákladech řízení (výrok V).

9. Po doplněném dokazování uzavřel, že nebylo prokázáno, že psychická nepohoda nezletilé je důsledkem násilného či jinak nevhodného chování otce, stěžovatelka přesto neustála v dehonestaci otce dalšími oznámeními a následně i faktickým bráněním ve styku. Stěžovatelka stresuje dceru nepřátelským postojem k otci a chová se nepřijatelně. To vygradovalo incidentem na česko-německých hranicích obstoupením vozidla otce s těhotnou manželkou otce a dcerou ozbrojenými policisty se samopaly a oddělení dcery od otce na cca dvě hodiny. Stěžovatelka komunikuje konfliktním způsobem a vystavuje dceru k dosažení svého cíle zamezit otci kontakt bez ohledu na psychický stav dcery.

10. Krajský soud zvážil čtyři základní kritéria plynoucí z judikatury Ústavního soudu při rozhodování o péči o dítě. Vzal za prokázané, že oba rodiče mají skutečný, opravdový zájem o dceru pečovat. I přes silnou citovou vazbu dcery k matce zhodnotil schopnost stěžovatelky zachovat identitu dcery a vazby k otci za nižší oproti otci. To vyplynulo jak ze způsobu komunikace s otcem, tak z jejích vyjádření před soudem. Jde-li o přání dcery, zhodnotil, jak probíhaly jednotlivé pohovory (s opatrovníkem, znalci, policisty) včetně zásahů stěžovatelky do těchto pohovorů a zápisů z nich. Dospěl k závěru, že by bylo neúměrnou zátěží provádět další pohovor vzhledem k předpokladu, že přání, být stále v péči stěžovatelky, se nezměnilo. Soud popsal úvahy o možných podobách péče, vzal v úvahu těsný vztah dcery k matce a uzavřel, že je v nejlepším zájmu dcery eliminovat škodlivý vliv stěžovatelky na její psychický stav a nastolit střídavou péči i přes velkou vzdálenost bydlišť rodičů (700 km). Zhodnotil, že nezletilá zná jak prostředí otce, tak jeho manželku, zůstane jí zachována dosavadní základní škola, avšak s individuálním plánem, a ani německý jazyk a začlenění do německy mluvícího prostředí nepovažoval vzhledem k vícejazyčnému prostředí doma (ruština, čeština, angličtina přítele stěžovatelky a němčina manželky otce) za zásadní problém. Vzhledem k povaze změny stanovil navykací režim střídavé péče v týdenním intervalu a posléze pro snížení zátěže při přejezdech a zajištění prostoru pro volnočasové aktivity o víkendech prodloužil interval na 14 dní. Při vyměření výživného přihlédl mimo jiné k cestovním výdajům otce a k výplatě příspěvku na dítě (Kindergeld) k rukám stěžovatelky. Vzhledem k výsledku řízení uložil povinnost nahradit náklady státu stěžovatelce.

11. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka v neprovedení nezbytných důkazů (výslech svědka, pohovor s dítětem, psychiatrický posudek otce atd.) a celkovou nevyrovnaností v dokazování včetně práce se zavádějícími důkazy, stejně jako v neumožnění řádného právního zastoupení při prvním odvolacím jednání. Jelikož krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na slyšení nezletilé dcery, zasáhl tak do práva dcery na soudní ochranu, a to proto, že nemohla osobně vyjádřit své přání a reagovat na nutnost domácího vzdělávání u otce, jazykovou bariéru, sociální vyčlenění z kolektivu, omezení volnočasových aktivit či dojíždění do Německa. Její přání tak mělo být zásadním vodítkem, a to jak s ohledem na věk (11 let), tak její inteligenci a vyspělost. Podle stěžovatelky soud nezkoumal případné dopady na vzdělání, na psychiku a vývoj dcery s tím, že nezletilé dceři je vzdělání odpíráno, chodí-li do školy pouze polovinu měsíce. Konečně napadá nákladový výrok a nevidí důvod pro to, aby náklady státu na znalecký posudek nahrazovala jen ona, krajský soud na posudku závěry podle ní nezakládá nebo je vykládá bez kontextu, posudek potvrdil nevhodnost změny péče, a že nemá dcera s otcem pozitivní vztah.

12. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou; je včasná a není nepřípustná; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.

13. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinně-právních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně-právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah osobního styku, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, nelze hodnotit jeho postup jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2260/22 ze dne 20. září 2022 či sp. zn. II. ÚS 2391/22 ze dne 22. února 2023; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

14. Po seznámení se s ústavní stížností, přiloženými dokumenty a spisem okresního soudu sp. zn. 25 P 149/2017 Ústavní soud shledává, že napadené rozhodnutí krajského soudu z mezí ústavnosti nevybočilo. Krajský soud se - navýsost složitou - věcí zabýval se zjevnou pečlivostí a respektem k nejlepšímu zájmu dítěte. V odůvodnění rozhodnutí velmi podrobně popsal a uvážil, jak se účastníci řízení v jeho průběhu chovali, jak jednali, a k tomu do značné míry rovněž přihlédl a podpořil jím přijatý závěr o formě péče. Z odůvodnění jasně a srozumitelně plyne, jak krajský soud uvažoval nad návrhy rodičů, formami péče a jejich dopady na dceru.

15. Krajský soud přímo v řízení s dcerou pohovor nevedl. Ústavní soud již opakovaně ve své judikatuře potvrdil, že souhlasí s názorem Výboru pro práva dítěte, že tam, kde je to možné, by měl být zjišťován názor dítěte přímo (srov. Obecný komentář k Úmluvě o právech dítěte č. 12, ze dne 20. července 2009, CRC/C/GC/12, bod 35). Výbor pro práva dítěte na druhou stranu zdůrazňuje, že dítě by nemělo být dotazováno častěji, než je nutné, zejména pokud jsou zkoumány události, které jej mohou poškodit. "Slyšení" dítěte je složitý proces, který může mít na dítě traumatizující dopad (srov. tamtéž, bod 24). Takové okolnosti v posuzované věci nastaly. Krajský soud v rozsudku velmi pečlivě shrnul genezi rodičovského konfliktu v čase. Právě značně eskalovaný rodičovský konflikt, míra zapojování dítěte u jednotlivých orgánů (policejních či orgánů sociálně-právní ochrany dítěte), péče psychologa a znalecký posudek byly důvodem pro to, aby soud již sám ke slyšení dítěte nepřistoupil. A to i s ohledem na výsledky jednotlivých pohovorů a indicie hovořící o možné snížené relevanci odpovědí. Krajský soud provedl dostatečné dokazování ke zjištění skutkového stavu. Neprovedl-li další, stěžovatelkou navrhované důkazy, dostatečně svůj postup odůvodnil (bod 69 rozsudku). Rozhodnutí i z hlediska ústavnosti obstojí.

16. Obecné soudy v rámci řízení o péči a výchovu dítěte mají jistě zvažovat různé dopady rozhodnutí právě na dítě. Na druhou stranu není jejich úkolem do detailu řešit za rodiče dílčí jednotlivé problematické otázky. Jestliže kmenová škola nezletilé dcery potvrdila, že za splnění podmínek pro individuální vzdělávání je tento postup u nezletilé dcery možný (body 33 a 63 rozsudku), je již na rodičích, aby podnikli vše potřebné, aby k této realizaci došlo a zajistili řádné plnění povinné školní docházky v zákonném rámci. Ani tato námitka stěžovatelky nemůže vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.

17. Námitka stěžovatelky, že byla zkrácena na právu na soudní ochranu tím, že krajský soud nevyhověl žádosti matčiny původní právní zástupkyně o odročení jednání pro zranění, není namístě. Ve věci proběhlo několik jednání, jichž se stěžovatelka mohla zúčastnit a přednést své návrhy a tvrzení.

18. Matce lze přisvědčit, že otec učinil některé volby o místě svého života a života dítěte před řadou let a ty mají dopad na různé aspekty jeho rodinného života, ale to nečiní rozhodnutí soudu neústavní. Zmiňuje-li stěžovatelka dopad do života dcery a jejího vztahu k rodičům, jistě je má i chování stěžovatelky k otci a budování vztahu dcery k otci. Stěžovatelka může mít jistě pocit, že úprava poměrů rozsudkem krajského soudu není ideální, dokonce má nepochybně právo na názor, že podle ní není dobrá. Nejde však o vlastnost napadeného rozhodnutí, ale důsledek složitých vztahů v rodině, které jejich dospělí aktéři nejsou schopni řešit dohodou, což by bylo pro jejich životy a zejména pro život jejich - již napořád - společné dcery trvale žádoucí. Krajský soud v složitých poměrech věci zvolil řešení, které zohledňuje zájem nezletilé - nepřistoupil na návrh otce na svěření dcery do jeho péče, ač by to z určitého pohledu pro ni mohlo být jednodušší, nýbrž dbal o vyvážené budování vztahu s oběma rodiči tím, že ji svěřil do rovnoměrné střídavé péče. Pokud se rodiče nejsou schopni dohodnout na úpravě vlastní, měli by za vlastní přijmout rozhodnutí za ně učiněné soudem a ušetřit svou nezletilou dceru, o kterou - jak bylo i v opatrovnickém řízení zjištěno - mají opravdový zájem a mají ji jistě rádi, svých dospělých konfliktů.

19. Při rozhodování o nákladech řízení je Ústavní soud obecně zdrženlivý. Zde za podstatné považuje, že krajský soud rozhodnutí o důvodech, proč náklady státu nahrazuje pouze stěžovatelka, odůvodnil (bod 78) způsobem, který není nijak excesivní a z ústavního hlediska obstojí. I zde platí, že jen nesouhlas s rozhodnutím soudu jeho neústavnost nezakládá.

20. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky ani její dcery neshledal. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 22. ledna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu