Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného Mgr. Barborou Kubíčkovou, advokátkou, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 177/2024-389 ze dne 3. 9. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a) nezletilého D. B., b) L. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že Krajský soud v Praze ("odvolací soud") porušil jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel navrhl rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
2. Okresní soud Praha-západ ("opatrovnický soud") rozsudkem č. j. 0 P 59/2021-296 ze dne 8. 4. 2024 změnil původní rozhodnutí v části týkající se výživného a uložil stěžovateli (otci) povinnost přispívat na výživu nezletilého syna [vedlejšího účastníka a)] zvýšené výživné 10 000 Kč měsíčně k rukám matky s účinností od listopadu 2023 a zaplatit nedoplatek na výživném ve výši 8 000 Kč ve dvou splátkách. Opatrovnický soud dále otci uložil povinnost zaplatit do jednoho měsíce jednorázovou částku 200 000 Kč na spořicí účet nezletilého.
3. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek opatrovnického soudu a výživné zvýšil zpětně s účinností od prosince 2021 na 25 000 Kč měsíčně (splatné ve výši 10 000 Kč k rukám matky a ve výši 15 000 Kč na spořicí účet nezletilého). Odvolací soud dále otci uložil povinnost zaplatit nedoplatek na výživném 547 000 Kč částečně k rukám matky (52 000 Kč) a částečně na spořicí účet do 31. 12. 2024 (495 000 Kč).
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud protiústavně zvýšil výživné pouze z toho důvodu, že stěžovatel nabyl dědictví po svém otci. Zásah do práva stěžovatele nakládat podle svého uvážení se svým majetkem je nepřiměřený, protože stěžovateli je de facto uloženo, jak má se svým dědictvím naložit (nemůže např. investovat). Stěžovatel souhlasil se zvýšením výživného, jak jej stanovil opatrovnický soud v prvostupňovém rozhodnutí. Odvolací soud ovšem zvýšil výživné zpětně - s účinností od prosince 2021 -, a to i přesto, že o výši výživného bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu ze dne 26. 5. 2021. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že by se poměry nezletilého v období od května 2021 do listopadu 2021 změnily natolik, že by to vyžadovalo navýšení výživného. Matka ostatně původně navrhovala zvýšení výživného až ode dne podání návrhu v roce 2023. Podle stěžovatele je protiústavní uložení povinnosti platit 15 000 Kč měsíčně na spořicí účet. Dědictví životní úroveň stěžovatele nezvýšilo natolik, aby stěžovatel mohl hradit částku v takové výši: dál bydlí ve stejném bytě, má stejné zaměstnání a své úspory vynakládá přiměřeným způsobem na své koníčky. Matka má nadstandardní příjmy, které jí zajišťují vyšší životní úroveň; ona sama však synovi nic dlouhodobě nespoří. Odvolací soud porušil právo na soukromí, neboť stěžovatel musel předložit výpisy ze svých účtů, kterými se následně probírala jeho bývalá manželka. Stěžovatel zdůrazňuje, že kupní cena za podíl ve společnosti, který zdědil po svém otci a který byl následně prodán, je rozložena na několik splátek v čase; není zaručeno, že splátky budou uhrazeny.
5. Odvolací soud určil výživné zjednodušeně, aniž by řádně diferencoval mezi jednotlivými časovými úseky během tříletého období. Pravidelný měsíční příjem stěžovatele lehce přesahuje 50 000 Kč; vyšších příjmů v budoucnu nedosáhne. Zpětným zvýšením výživného vznikl půlmilionový dluh; doba hrazení nadto není omezena na nestandardní platby z obchodního podílu. Smrt otce byla pro stěžovatele náročná (i finančně); stěžovatel musel činit četné kroky za účelem "udržení" provozu otcovy ordinace. Syn stěžovatele se nyní bude podílet na majetku předků stěžovatele za jeho života měrou, která odporuje dobrým mravům. Žádný zákon nestanoví povinnost zanechat svým potomkům jakýkoli majetek, ani neurčuje způsob, jak má člověk se svým majetkem nakládat. Syn má nárok na sdílení životní úrovně, nikoliv na dotace životní úrovně matky. Odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces, neboť změnou prvostupňového rozhodnutí odebral stěžovateli možnost bránit se řádným opravným prostředkem.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; jakožto orgán ochrany ústavnosti má v rodinně právních věcech zasahovat pouze v případech extrémních. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Právě opatrovnické soudy mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, není postup soudu neústavní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2260/22 ze dne 20. 9. 2022; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2391/22 ze dne 22. 2. 2023).
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z mezí ústavnosti v právě popsaném smyslu nevybočilo. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, nýbrž pouze rozporuje způsob, kterým odvolací soud při zvýšení výživného vzal v úvahu jím nabyté dědictví po otci.
10. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/05 Ústavní soud uvedl, že: "[v] případě posouzení majetkových poměrů rodičů je přitom vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky (reálně) dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. životní úrovni" [nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593).].
11. V případě stěžovatele odvolací soud při stanovení výše výživného zohlednil měsíční příjmy otce ze zaměstnání pro jednotlivé roky. Konkrétně uvedl, že se od doby poslední úpravy zvýšily, jelikož činily 64 470 Kč měsíčně v roce 2021, 65 000 Kč měsíčně v roce 2022 a 61 870 Kč měsíčně v roce 2023 (viz bod 63 napadeného rozsudku). Dále odvolací soud vzal v úvahu i průběžné plnění z prodeje zděděného obchodního podílu společnosti: otci bylo v letech 2021-2024 vyplaceno celkem 5 000 000 Kč (tamtéž). Konečně odvolací soud vzal v úvahu i zisk z prodeje dvou zděděných nemovitostí v roce 2022, tj. částku 4 360 000 Kč (tamtéž). Zohlednil-li odvolací soud nad rámec dosud uvedeného, že stěžovatel bydlí ve svém vlastním bytě (bod 59 tamtéž) a že má povinnost platit jinému člověku pravidelný peněžitý důchod (bod 58 tamtéž), nelze mu z ústavněprávního hlediska ohledně zvýšení výživného co vytknout.
12. V každém případě: Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné kvalifikované námitky, které by výjimečný zásah Ústavního soudu do činnosti opatrovnických soudů mohly ospravedlnit. Břemeno tvrzení ohledně porušení základních práv tíží stěžovatele a úkolem Ústavního soudu není za něho ústavněprávní argumentaci domýšlet.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože Ústavní soud projednal ústavní stížnost stěžovatele bez zbytečného odkladu, nebylo třeba rozhodovat o jeho návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu