I. ÚS 3280/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná ve sporu s vedlejší účastnicí. Meritum jejich sporu nyní není podstatné, protože stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení pouze té části napadeného rozsudku, kterou Městský soud v Praze rozhodl o náhradě nákladů celého soudního sporu. Stěžovatelka ústavní stížnost opírá o tvrzený zásah do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 projednával žalobu vedlejší účastnice, která se nejprve domáhala částky 870 180 Kč (a zákonných úroků z prodlení z ní), poté žalobu zúžila o 3 336 Kč a o 231 464 Kč. Obvodní soud tedy nakonec rozhodoval o částce 635 380 Kč. Žalobě výrokem I vyhověl ohledně částky 585 500 Kč (včetně zákonných úroků z prodlení z ní) a výrokem II ji zamítl ohledně částky 49 880 Kč. O nákladech řízení obvodní soud rozhodl výrokem III a podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věty prvé občanského soudního řádu uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 34 % (67 % - 33 %) účelně vynaložených nákladů ve výši 82 333,50 Kč. Dále výrokem IV uložil stěžovatelce povinnost zaplatit státu poměrnou část soudního poplatku podle výsledku řízení ve výši 29 275 Kč, protože vedlejší účastnice byla od jeho placení osvobozena.

3. Městský soud původně odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu zamítl. Nejvyšší soud ale jeho rozsudek k dovolání stěžovatelky zrušil. Rozsudkem, který je nyní napaden ústavní stížností, městský soud změnil výrok I. obvodního soudu tak, že žalobu ohledně částky 237 640,45 Kč (a zákonných úroků z prodlení) zamítl a ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil (první věta výroku I napadeného rozsudku). Povinnost stěžovatelky zaplatit státu poměrnou část soudního poplatku snížil podle výsledku řízení na částku 17 343 Kč (druhá věta výroku I napadeného rozsudku). Dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici poměrnou část nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 57 141,50 Kč (výrok II napadeného rozsudku). Při rozhodování o nákladech městský soud vyšel z poměru úspěchu účastnic řízení (59,41 % - 40,59 %) a přiznal vedlejší účastnici právo na náhradu 18,82 % účelně vynaložených nákladů. Uvedl, o které náklady šlo v řízení před obvodním soudem a o které v rámci odvolacího a dovolacího řízení.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (včetně jejího doplnění doručeného dne 14. 1. 2024) zpochybňuje přístup městského soudu k výpočtu náhrady nákladů řízení. Má za to, že řízení před městským soudem už probíhalo jen o částce 585 500 Kč a vedlejší účastnice byla nakonec úspěšná ohledně částky 347 859,55 Kč. Podotýká, že na základě původně pravomocného rozsudku obvodního soudu už uhradila žalovanou částku včetně zákonných úroků z prodlení a náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici i státu a peníze jí nebyly vráceny zpět, takže o nich neměl městský soud rozhodovat, respektive neměl potvrzovat výrok III. rozsudku obvodního soudu. Obvodní soud ji nyní vyzval, aby znovu zaplatila soudní poplatek. Především ale stěžovatelka nesouhlasí s tím, že městský soud posoudil úspěch stěžovatelky ve všech řízeních souhrnně, ačkoliv předmětem řízení před obvodním a před městským soudem byly jiné žalované částky a v dovolacím řízení byla plně úspěšná stěžovatelka. Považuje za nespravedlivé, aby hradila i jeho náklady. Stěžovatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle které je pro účely rozhodování o nákladech řízení potřeba princip úspěchu aplikovat na fáze soudního procesu odděleně. Konečně stěžovatelka městskému soudu vytýká, že při rozhodování o nákladech odvolacího řízení neaplikoval § 150 občanského soudního řádu. Vedlejší účastnice nepřistoupila na stěžovatelčin návrh smírného řešení (zaplacení dokonce vyšší částky než soudem přiznané), takže další náklady řízení podle stěžovatelky nelze považovat za účelně vynaložené.

5. Ústavní soud již dříve ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou usnesením ze dne 20. 6. 2024 sp. zn. I. ÚS 1460/24 z toho důvodu, že proti napadenému rozhodnutí podala dovolání vedlejší účastnice a řízení před obecnými soudy nebylo definitivně skončeno. Toto dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 19. 11. 2024 č. j. 26 Cdo 2417/2024-763. Stěžovatelka nato podala svou ústavní stížnost znovu, opět v ní brojí jen proti nákladovým výrokům. Jen proti nim sama stěžovatelka dovolání podat nemohla [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Stěžovatelce ani není k tíži, že nenapadá zmíněné usnesení Nejvyššího soudu, protože dovolací soud by mohl zasáhnout do výroku o náhradě nákladů řízení pouze tehdy, rušil-li by nebo měnil-li by rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243e odst. 2 a § 243c odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 224 odst. 2 občanského soudního řádu). Nyní projednávaná ústavní stížnost tedy není opožděná, je přípustná a splňuje veškeré požadované náležitosti. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátkou.

6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. To znamená, že jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, která porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle.

8. Problematikou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud zabýval nesčetněkrát, přičemž se k této otázce staví nanejvýš zdrženlivě a podrobuje ji jen velmi omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků, samotný spor o ně většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud vnímá, že rozhodování o nákladech řízení tvoří jeho neoddělitelnou část, a proto i na něj dopadají základní zásady spravedlivého procesu, mezi které náleží zákaz svévolného rozhodování, ochrana legitimního očekávání účastníků či předvídatelnost soudních rozhodnutí (srov. např. shrnutí obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2890/20, na který stěžovatelka odkázala v ústavní stížnosti a který se opírá mj. o stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5239/2017).

9. S judikaturou, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, a s jejími východisky pro zohlednění jednotlivých fází soudního řízení při rozhodování o nákladech na konci sporu lze v obecné rovině beze zbytku souhlasit. Tato judikatura ovšem dopadá na případy, které se stěžovatelčinou situací nejsou tak identické, jak by se na první pohled mohlo zdát a jak stěžovatelka líčí.

10. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2890/20 totiž posuzoval rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ve kterém opětovně proběhlo řízení před nalézacím soudem, tj. soudem prvního stupně. Odvolacímu soudu v odkazované věci Ústavní soud vytkl, že tehdejšímu stěžovateli snížil přiznanou náhradu nákladů za druhé nalézací řízení, přestože jeho předmětem již byla částka, která byla stěžovateli v konečném důsledku přiznaná, a měl tedy ve vztahu k ní plný úspěch. Ústavní soud v této věci odmítl výklad, podle kterého se obě nalézací řízení posuzovala pro účely určení míry úspěchu stěžovatele a rozhodování o nákladech řízení jako celek a který tak byl projevem zmíněného svévolného rozhodování a vyžadoval zásah Ústavního soudu.

11. Nynější stěžovatelka ale napadla druhé rozhodnutí odvolacího soudu (Městského soudu v Praze) a v její věci nalézací soud (Obvodní soud pro Prahu 5) rozhodoval pouze jednou. Míra úspěchu vedlejší účastnice jako žalobkyně a stěžovatelky jako žalované ohledně předmětu sporu proto byla postavena na jisto teprve nyní napadeným rozsudkem městského soudu. Nález sp. zn. I. ÚS 2890/20 tak na stěžovatelčinu věc nelze plošně aplikovat, protože městský soud o náhradě nákladů nerozhodoval v další fázi řízení, která by byla oddělitelná od již pravomocně skončené části sporu, ale znovu poté, co jeho první rozsudek neobstál v dovolacím řízení.

12. Také určitě platí, že úspěch v odvolacím řízení se nepoměřuje podle toho, o čem rozhodoval prvostupňový soud, ale podle toho, čeho se účastník domáhá svým odvoláním a jaký je výsledek odvolacího řízení. Úspěch účastníka řízení se posuzuje pro každou fázi řízení zvlášť [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1598/23, či Jakšič, V., In: Lavický, P., a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 959].

13. Uvedená judikaturní východiska lze doplnit názory z odborné literatury (Jirsa, J. a Janek, K. In: Jirsa, J. a kol. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. Praha, Wolters Kluwer, 2023, komentář k § 142. Dostupné v Systému ASPI.). Posouzení náhrady nákladů účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, jak v konečném důsledku uspěl. Pokud v jedné věci proběhlo více řízení před soudem prvního stupně, počítá se úspěch pro každé z nich zvlášť. Pro odvolací a dovolací řízení platí, že úspěch účastníka je dán poměrem částky, v níž účastník uspěl, a částky, která byla předmětem odvolacího či dovolacího řízení. Odvolatel či dovolatel má ve věci plný úspěch v případě, že v konečném důsledku uspěje v celém předmětu odvolacího či dovolacího řízení. U peněžitých částek je třeba úspěch účastníka řízení stanovit podle poměru částky, v níž odvolatel či dovolatel v konečném důsledku uspěl, a částky, do níž podal odvolání nebo dovolání, a která tedy byla předmětem odvolacího či dovolacího řízení (srov. také rozhodnutí Nejvyššího soudu z doby, kdy ještě rozhodoval o nákladech řízení sám, např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4425/2013 nebo usnesení sp. zn. 33 Cdo 4193/2013 a 22 Cdo 2648/2015).

14. Stěžovatelka se dovolává toho, že měl odvolací soud vycházet z nadále sporné částky 585 500 Kč a od ní odvíjet míru úspěchu účastnic řízení. Přesně tak ale městský soud postupoval, ačkoliv v jeho odůvodnění není obsažen přesný výpočet a mohl by v něm pro lepší přehlednost být naznačen (237 640,45 : 585 500 ? 0,4059; tzn. 40,59% úspěch stěžovatelky oproti 59,41% úspěchu vedlejší účastnice). Stěžovatelka tedy městskému soudu vytýká něco, v čem nepochybil.

15. Dále platí, že stěžovatelka sice byla úspěšná s vlastním dovoláním, tento její formálně plný úspěch ale posléze vedl pouze k částečnému úspěchu ve znovu otevřeném odvolacím řízení. V něm se stěžovatelka nakonec domohla pouze snížení přisouzené povinnosti zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku, nikoliv zamítnutí žaloby ohledně celé částky, která byla předmětem odvolacího, resp. dovolacího řízení. Městský soud proto správně aplikoval vypočtený poměr míry úspěchu, resp. neúspěchu stěžovatelky i na náklady dovolacího řízení. Stejně tak se nedá nic vytknout tomu, že tento poměr využil při novém výpočtu poměrné části soudního poplatku, který má stěžovatelka uhradit státu. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, totiž zaplatí podle výsledku řízení odpovídající část soudního poplatku žalovaná strana, jestliže je žalující strana od poplatku osvobozena a soud její žalobě vyhověl.

16. Městskému soudu dále stěžovatelka vytýká nepoužití tzv. moderačního práva zakotveného v § 150 občanského soudního řádu, které mu navrhovala. Pomíjí přitom to, že případné užití moderačního práva je především na úvaze samotného soudu. Moderační právo představuje výjimku z obecného pravidla, podle něhož nese náklady ten, kdo nebyl ve věci úspěšný (dle míry tohoto úspěchu, resp. neúspěchu). Pokud se chce soud od tohoto pravidla odchýlit a z důvodů hodných zvláštního zřetele upravit nákladový výrok jinak, musí svůj postup pečlivě odůvodnit. Pokud naopak ve věci takové důvody nespatřuje, nelze jej k tomuto postupu nutit. Jinými slovy, moderační právo není nárokové povahy. Na odlišnost mezi situací, kdy takového práva soud použil, a situací, kdy dle mínění účastníka řízení je použít měl, Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře poukázal (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 267/15 či I. ÚS 1638/18 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3877/19).

17. Zbývá dodat, že z odůvodnění (viz body 26-27) i z výroku II. napadeného rozsudku vyplývá, že o náhradě nákladů celého řízení rozhodl znovu a jeho rozhodnutí tedy nahrazuje i výrok III. rozsudku obvodního soudu o původně vypočtené náhradě nákladů nalézacího řízení. Městskému soudu by nicméně šlo i v tomto směru doporučit, aby své řešení více v odůvodnění (či přímo ve výrokové části) ozřejmil, ale nic to nemění na souladnosti jeho postupu z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud se proto neztotožnil ani se stěžovatelčinou námitkou ohledně vedle sebe stojících výroků o náhradě nákladů řízení. Jestliže už původně pravomocně uložené povinnosti splnila, je na ní, aby se s vedlejší účastnicí a se státem prostřednictvím obvodního soudu vypořádala v kontextu nového rozhodnutí městského soudu.

18. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože ústavní stížnost projednal bez zbytečného odkladu, nebylo třeba rozhodovat o stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti, doručeném soudu dne 14. 1. 2025.

19. Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelčině návrhu, aby jí přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Náklady tohoto řízení nesou účastníci i vedlejší účastníci zpravidla sami. Pro odchýlení se od tohoto pravidla neshledal Ústavní soud v tomto případě žádný výjimečný důvod (srov. § 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2025

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu