Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2025 č. j. 3 Tdo 904/2025-1453, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2025 č. j. 7 To 37/2025-1365 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 22 T 18/2024-1311, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 11. 2024 č. j. 22 T 18/2024-1311, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025 č. j. 7 To 37/2025-1365 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i), § 21 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 22. 10. 2025 č. j. 3 Tdo 904/2025-1453 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v řízení před krajským soudem jej zastupoval advokát tzv. ex offo, který úmyslně nerespektoval závazné pokyny stěžovatele. V důsledku toho byly soudu předestřeny pouze důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele. Vinou státu tak došlo k porušení základních práv stěžovatele. Nedostatky v právním zastoupení soud uznal a určil stěžovateli jiného právního zástupce, ale neučinil žádné opatření, aby byly odstraněny negativní dopady na průběh řízení.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě nevznáší žádné ústavněprávně relevantní námitky. Ústavní soud proto pouze obecně konstatuje, že jeho úkolem není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (usnesení ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24). Podobný exces Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Z napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly skutkový děj libovolně, na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či ničím nepodložených domněnek a spekulací. Naopak, k závěru o stěžovatelově vině dospěly obecné soudy na základě uzavřeného vnitřně koherentního řetězce důkazů, přičemž dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické a nevykazuje znaky svévole. Stejně tak Ústavní soud v posuzované věci neshledal, že by obecné soudy daly přednost té verzi událostí, která je pro stěžovatele méně příznivá, či že by cokoli nasvědčovalo tomu, že byl stěžovatel zkrácen na svém právu na obhajobu. Nadto je třeba upozornit, že námitky týkající se nedostatků zastoupení stěžovatel uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto k těmto námitkám jako tzv. materiálně nepřípustným více nepřihlíží.
6. Vzhledem k uvedenému neshledal Ústavní soud, že by obecné soudy svým postupem jakkoli zasáhly do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu