I. ÚS 3302/24

Odůvodnění

1. Základem nyní posuzovaného případu je spor o smlouvu o smlouvě budoucí.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se žalobkyně (nyní vedlejší účastnice) v řízení před civilními soudy domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného (nyní stěžovatel) k uzavření kupní smlouvy k bytové jednotce na základě smlouvy o smlouvě budoucí. Tvrdila, že stěžovatel svůj závazek uzavřít kupní smlouvy nesplnil, ačkoliv zaplatila kupní cenu. Stěžovatel se bránil s tvrzením, že od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupil kvůli prodlení vedlejší účastnice s úhradou kupní ceny. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") vedlejší účastníci v otázce zásadní pro nynější řízení o ústavní stížnosti vyhověl a nahradil stěžovatelův projev vůle uzavřít kupní smlouvu ve specifikovaném znění. Okresní soud dospěl k závěru, že první a druhou zálohu na kupní cenu zaplatil za vedlejší účastnici její tehdejší partner a že stěžovatel neměl právo odstoupit od smlouvy. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu podstatném rozsahu potvrdil. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatele i vedlejší účastnice. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

3. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím brojí ústavní stížností s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 4 Ústavy. Stěžovatelovu argumentaci lze stručně shrnout následovně. Obecné soudy podle něj rozhodly nepředvídatelně a neupozornily stěžovatele na změnu právního názoru. V tomto ohledu stěžovatel odkazuje na ústní jednání před okresním soudem, kde soud předestřel svůj právní názor, ale napadeným rozsudkem rozhodl opačně. Dále stěžovatel namítl, že obecné soudy nesprávně právně posoudily jeho odstoupení od smlouvy. Zopakoval svou verzi skutkového děje a poukázal na odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu. Současně namítl, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Konečně stěžovatel tvrdil, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo nepřezkoumatelné, nevypořádalo se s jeho argumentací a vedlo k porušení jeho práva na přístup k soudu.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti se pohybuje zejména na úrovni podústavního práva. Stěžovatel především opakuje námitky uplatněné a vypořádané již v řízení před obecnými soudy, přičemž Ústavní soud závěry obecných soudů shledává ústavně akceptovatelnými.

6. Námitku překvapivosti rozhodnutí již dostatečným způsobem vypořádaly obecné soudy (viz zejména bod 16 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud navíc stabilně judikuje, že zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)]. Překvapivost soudního rozhodnutí nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu celého řízení (usnesení ze dne 16. června 2016 sp. zn. III. ÚS 2871/15). Z hlediska těchto kritérií Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí. Stěžovatel dostal v soudním řízení, na které Ústavní soud nahlíží jako na jeden celek, prostor své námitky a stanoviska soudu přednést a reagovat na argumenty protistrany.

7. Co se týče hodnocení odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí ze strany stěžovatele, rolí Ústavního soudu coby soudního orgánu ochrany ústavnosti není kontrola správnosti aplikace podústavního práva. V oblasti dokazování a skutkového stavu Ústavní soud zasahuje do činnosti obecných soudů toliko v případech, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými či právními závěry soudů (např. nález ze dne 4. září 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24, bod 19). Jde o situace, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v rozhodování (usnesení ze dne 24. září 2019 sp. zn. II. ÚS 2848/19, bod 9). Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal. Na základě dostatečného provedeného dokazování obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině (zejména 4-28 napadeného rozsudku okresního soudu).

8. Konečně Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavní soud zasahuje do usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání pouze v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí shledá protiústavnost, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14, bod 6). Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč stěžovatelovy námitky nezaložily přípustnost dovolání. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nelze považovat za excesivní ani vybočující z mantinelů ústavnosti. S ohledem na závěry Ústavního soudu v předchozích odstavcích není opodstatněná ani námitka, že Nejvyšší soud ignoroval stěžovatelovo tvrzení o porušení základních práv.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu