I. ÚS 3306/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy požadovala, aby Obvodní soud pro Prahu 6 nahradil projev vůle vedlejší účastnice k uzavření kupní smlouvy se stěžovatelkou, týkající se bytové jednotky. Obvodní soud žalobě nejprve vyhověl. Městský soud v Praze však poté k odvolání vedlejší účastnice změnil rozsudek tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle zamítl. Dospěl totiž k závěru, že nárok stěžovatelky je promlčen. Již v roce 2015 a 2016 obdržela dopisy, z jejichž obsahu bylo zjevné, že vedlejší účastnice nehodlá kupní smlouvu uzavřít. Městský soud poukázal také na to, že k prodlevám při uzavírání kupní smlouvy došlo v důsledku jednání samotné stěžovatelky, která v roce 2014 požádala vedlejší účastnici o odklad převodu vlastnického práva z důvodu exekucí vedených vůči ní. Soud navíc zdůraznil, že v dopise ze dne 22. 6. 2016 stěžovatelka výslovně reagovala na odmítavý postoj vedlejší účastnice k prodeji bytu. Stěžovatelka si proto neochoty vedlejší účastnice nadále uzavřít kupní smlouvu musela být vědoma. Tříletá promlčecí lhůta pro podání žaloby tak marně uplynula přede dnem podání žaloby, tedy před 5. 12. 2019. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.

2. V ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelka, že napadená rozhodnutí porušují její základní právo na spravedlivý proces a právo vlastnické. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, od jakého okamžiku městský soud počítal běh promlčecí lhůty. Z dopisů, na které odkazoval, není vůbec zřejmé, že by vedlejší účastnice neměla o prodej bytové jednotky nadále zájem. O odmítnutí uzavření smlouvy se stěžovatelka dle svých slov dozvěděla až 17. 12. 2018. Námitku promlčení učiněnou ze strany vedlejší účastnice považuje za rozpornou s dobrými mravy. Rovněž tvrdí, že v rozhodujícím senátu městského soudu došlo k neodůvodněné změně na pozici předsedkyně, a že jedna členka senátu je podjatá z důvodu nepřátelského vztahu vůči stěžovatelce. Stěžovatelka rovněž žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který vztahuje pouze na nákladové výroky městského soudu, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit 2 400 Kč. Povinnost uhradit tuto částku podstatně zhoršuje již tak tísnivou finanční situaci stěžovatelky, která je v invalidním důchodu v pokročilém věku.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Byť je poměrně obsáhlá, její podstatou je nesouhlas s tím, jak soudy vyhodnotily okamžik počátku běhu promlčecí lhůty. Na straně 3 ústavní stížnosti ostatně stěžovatelka výslovně vyzývá Ústavní soud, aby jí vysvětlil, "(...) jestli předchozími soudy uváděné právní důvody pro běh promlčení tak, že práva stěžovatelky jsou promlčená, se skutečně týkají uváděného promlčeného práva stěžovatelky (...)". Již tímto však stěžovatelka přehlíží roli Ústavního soudu, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a nikoli soudem povolaným k přezkumu skutkových okolností rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty. Pokud Nejvyšší soud učinil závěr, že skutková zjištění v tomto směru nevykazují jakýkoli významný nesoulad, nejedná se o závěr nepřesvědčivý a formalistický, jak naznačuje stěžovatelka, ale o závěr respektující, že k vyhodnocení skutkových okolností posuzované věci jsou povolány primárně soudy prvního a druhého stupně. Ani Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal žádný extrémní rozpor, městský soud navíc dostatečně vysvětlil, proč se od skutkových závěrů obvodního soudu odchýlil, resp., proč je považoval za nedostatečné. Tvrzení stěžovatelky, že z dopisů vůbec neplyne neochota vedlejší účastnice uzavřít kupní smlouvu, není pravdivé. Rozsudek městského soudu je v tomto směru řádně odůvodněn a opřen o konkrétní citace.

4. Podle stěžovatelky nepostačuje, pokud ji městský soud o právu podat námitku podjatosti poučil v písemném předvolání, jelikož toto poučení ztratilo význam tím, že se složení senátu změnilo. Tato námitka je však lichá. Jedinou změnou, ke které podle tvrzení samotné stěžovatelky došlo, bylo, že v předvolání byla jako předsedkyně senátu uvedena soudkyně, která byla následně "pouhou" členkou rozhodujícího senátu. Totožnost osob, které budou členy senátu, se tedy od okamžiku písemného předvolání nezměnila, a to je z pohledu námitky podjatosti rozhodné.

5. Ani zbylá tvrzení, týkající se údajných porušení procesních práv stěžovatelky, nejsou dle Ústavního soudu způsobilá založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Námitky, spočívající v tom, že předsedkyně uvedená v předvolání nakonec byla řadovou členkou rozhodujícího senátu, ostatně představují důvod pro podání žaloby pro zmatečnost, jak na to správně poukázal Nejvyšší soud. Z bodu 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podala, sama ji však v ústavní stížnosti nikterak nezmiňuje. Její námitky v tomto směru jsou v každém případě nepřípustné, jelikož by svou ústavní stížnost musela směřovat proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. IV. ÚS 72/24).

6. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu, a proto nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti, který sdílí osud zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti.

7. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu