Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky ZPĚTNÝ LEASING, s. r. o., sídlem Nová výstavba 218, Obrnice, zastoupené JUDr. Petrem Doležalem, advokátem, sídlem Mazovská 476/2, Praha 8, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 52 A 23/2024-55 ze dne 2. 10. 2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Městského úřadu Vysoké Mýto, sídlem B. Smetany 92, Vysoké Mýto, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("krajský soud") porušil její práva zaručená v čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Vedlejší účastník v přestupkovém řízení proti stěžovatelce vydal dne 17 4. 2023 příkaz, kterým stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání přestupku, ta proti příkazu podala e-mailem dne 24. 4. 2023 odpor, který potvrdila podáním datovou schránkou dne 2. 5. 2023. Vedlejší účastník v řízení nepokračoval a v zákonné lhůtě meritorní rozhodnutí nevydal; e-mail stěžovatelky považoval za "spam" a odpor podaný datovou schránkou za opožděný.
3. Stěžovatelka nejprve žádala příslušný nadřízený správní orgán (krajský úřad) o opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu; ten jí nevyhověl, neboť měl stejně jako vedlejší účastník za to, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto příkazem. Stěžovatelka se následně správní žalobou proti nečinnosti správního orgánu domáhala, aby krajský soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vydat meritorní rozhodnutí. Dne 6. 9. 2024 ovšem vzala žalobu zpět, neboť vedlejší účastník přestupkové řízení zastavil proto, že v důsledku uplynutí promlčecí lhůty zanikla odpovědnost stěžovatelky za přestupek.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením soudní řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.); dospěl k závěru, že jsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 60 odst. 7 soudního řádu správního, pro které stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovatelka podle krajského soudu přispěla k tomu, že nadřízený správní orgán vedlejšího účastníka nezákonnou nečinnost nezjistil a opatřením ji nenapravil bez nutnosti zapojení správního soudu; v žádosti o uplatnění opatření - jež zaslala nadřízenému krajskému úřadu - nespecifikovala, že původní odpor podala včas e-mailem a že jej následně pouze potvrdila prostřednictvím datové schránky. Stěžovatelka se proto podle krajského soudu významně podílela na nedosažení nápravy již v rámci správního řízení.
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že jí krajský soud měl podle zásady úspěchu ve věci přiznat právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 3 věty druhé soudního řádu správního). Vedlejší účastník uznal své pochybení, v důsledku čehož stěžovatelka vzala žalobu zpět. Důvodem původní nečinnosti vedlejšího účastníka bylo, že jeho zaměstnanec nezpracoval odpor podaný e-mailem, jehož doručení přitom bylo stěžovatelce řádně potvrzeno; šlo tedy o chybu úřadu, kterou stěžovatelka nemohla ovlivnit a nemohla o ní ani vědět. Byť jde ve věci o nízkou částku - náklady řízení ve výši 13 642 Kč - ústavní stížnost má podstatný přesah. Krajský soud zamítá většinu žalob a v případech, ve kterých žalobě vyhoví, nepřiznává náhradu nákladů řízení, tj. nadužívá výjimečného institutu § 60 odst. 7 soudního řádu správního. Stěžovatelka vypracovává analýzu rozhodování krajského soudu, aby své tvrzení mohla podepřít exaktními daty; krajský soud jí ovšem nezákonně odmítá poskytovat informace.
6. Přesah ústavní stížnosti lze spatřovat ve vyřešení důležité otázky: jakou veřejnou správu chceme, zda férovou a respektující, či veřejnou správu, která účastníka kritizuje, že vůbec podal odpor, když mohl přijmout trest, a nazve takové jednání procesní taktikou sledující cíl vyhnutí se odpovědnosti za přestupek, za což následně naúčtuje náklady násobně vyšší než původně uložená pokuta 1 500 Kč. Podle stěžovatelky argumenty krajského soudu nepředstavují důvody hodného zvláštního zřetele: Zaprvé, stěžovatelka při podání žádosti k nadřízenému orgánu legitimně očekávala, že nebude spor o podání odporu e-mailem. Stěžovatelka v žádosti přímo uvedla, že podala odpor dne 24. 4. 2023; nadřízený orgán ji proto měl v pochybnostech vyzvat. Zadruhé, procesní taktika stěžovatelky byla zákonná. Závěr krajského soudu, že je vhodnější, aby podezřelí z přestupku nehájili svá práva a že je "pro společnost jako celek nežádoucí", aby proti příkazu brojili, je v rozporu se základními zásadami demokratického právního státu. Krajský soud porušil právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem: stěžovatelka nemá možnost žádat náhradu podle zákona č. 82/1998 Sb. V konečnému důsledku krajský soud stěžovatelku krátí na jejím právu na přístup k soudu, neboť jeho rozhodnutí představuje finanční překážku pro obranu stěžovatelky v situaci, kdy hodnota práva, které v soudním řízení obhájí, bude jen fragmentem ceny, kterou za soudní řízení zaplatí. Účel práva na soudní ochranu se tím zcela vyprazdňuje.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatelů; proto obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou spíše zanedbatelné, tj. zjevně velmi nízké. Činí tak z důvodu zanedbatelnosti případného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. V případě bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou složitá a hrozí v nich větší újma (viz např. usnesení I. ÚS 2723/19 ze dne 11. 9. 2019).
9. Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny přístup k soudu, možnost v řízení jednat nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné (nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013). Ústavní soud meritorně přezkoumá tzv. bagatelní věc zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené či naopak nejednotné rozhodovací praxe obecných soudů, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018).
10. V nyní projednávané věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši ve výši 13 642 Kč, což částka bagatelního charakteru evidentně je. Podle Ústavního soudu odůvodnění krajského soudu nelze označit za svévolné či excesivní ve výše uvedeném smyslu. Krajský soud stěžovatelce rozumným způsobem vysvětlil, proč podle něj svým jednáním významně přispěla k vzniku nákladů řízení, neinformovala-li důsledně nadřízený orgán o dřívějším odporu podaným e-mailem. Tvrdí-li stěžovatelka, že podrobné informace nadřízenému orgánu neměla důvod podávat, protože nevěděla, že existence dřívějšího podání prostřednictvím e-mailu bude rozporována, nelze jí přisvědčit. Jak uvedl krajský soud, vedlejší účastník stěžovatelku vyrozuměl o tom, že odpor proti příkazu podaný prostřednictvím datové schránky byl podán opožděně (bod 17 napadeného usnesení).
11. Spatřuje-li stěžovatelka přesah ústavní stížnosti v dlouhodobé rozhodovací praxi krajského soudu, konkrétními argumenty toto tvrzení nedokládá; odkaz na "zpracovávání podrobné analýzy" důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu nepředstavuje.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu