Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Čingéra, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2025 č. j. 23 Cdo 1476/2025-672 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. listopadu 2024 č. j. 64 Co 550/2024-620, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a CETINA a KENAUR s.r.o., sídlem Vřesová 494, Zruč-Senec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky jako nároku ze smlouvy o dílo, na jejímž základě stěžovatel pro vedlejší účastnici prováděl dlaždičské a stavební práce. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice byla povinna žalovanou částku stěžovateli zaplatit. V průběhu řízení ale vedlejší účastnice uplatnila námitku započtení pohledávek (smluvní pokuty ze smlouvy o dílo, náhrady škody a výdajů zaplacené jiným firmám). Pohledávku na zaplacení smluvní pokuty okresní soud posoudil jako určitou, započitatelnou a nepromlčenou. Převyšovala přitom žalovanou částku, což odůvodnilo zamítnutí celé žaloby. Ostatní pohledávky proto již okresní soud nehodnotil.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s ním co do posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě. Platnost tohoto ujednání nebyla dotčena ani odkazem na nesprávný článek smlouvy o dílo. I při výpočtu smluvní pokuty pouze z ceny prováděné části díla, nikoliv celkové ceny, smluvní pokuta převyšovala žalovanou částku. Závěr okresního soudu proto považoval za správný.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné. Stěžovatel v dovolání u většiny otázek nevymezil, který z předpokladů přípustnosti dovolání je naplněn. Stěžovatel se domáhal moderace smluvní pokuty až v řízení před Nejvyšším soudem. Vzhledem k tomu nemohla tato námitka založit přípustnost dovolání. Z jeho projevů v průběhu řízení bylo zřejmé, že zpochybňuje základ nároku na smluvní pokutu, resp. jeho započitatelnost, nikoliv nepřiměřenost smluvní pokuty. Krajský soud se tak od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za zcela formální. Nesouhlasí se započtením smluvní pokuty na jím uplatněný nárok na úhradu ceny díla. K zahájení provádění díla došlo s dvouměsíčním zpožděním, což vyloučilo vznik nároku na smluvní pokutu. Soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně počátku běhu smluvní pokuty. Obecné soudy nadto dostatečně nezohlednily významné okolnosti. Ujednání o smluvní pokutě je neplatné, neurčité, případně je smluvní pokuta nepřiměřená. V době uzavření smlouvy nebylo stěžovateli známo, že vedlejší účastnice bude v prodlení s prováděním prací a předáním staveniště. Obecné soudy měly zvážit moderaci smluvní pokuty, což vyplývá z toho, že stěžovatel namítal její nepřiměřenost.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud proto mohl přistoupit ke zkoumání její opodstatněnosti.
7. Stěžovatel ústavní stížností zpochybňuje skutkové a s nimi spojené právní závěry obecných soudů o způsobilosti započtení smluvní pokuty vůči jím žalované pohledávce. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavností rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se dvěma ze tří stěžovatelových dovolacích otázek nezabýval pro jejich vadné vymezení.
8. Ústavní soud připomíná, že z ústavního pořádku nevyplývá právo na podání dovolání, nejde ani o právo absolutní, a proto může podléhat zákonným omezením [srov. nálezy ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 14., ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 14., ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131)]. Určité zákonné požadavky vyplývají z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ten vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné. Dovolatel ve smyslu tohoto ustanovení musí seznatelně vymezit relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a uvést posouzení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně, že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou.
9. Ústavní soud si v právě posuzované věci vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 308 C 62/2015. Z dovolání stěžovatele proti napadenému rozhodnutí krajského soudu přitom vyplývá, že u prvních dvou otázek (určitost ujednání smluvní pokuty a možnosti účtovat smluvní pokutu, pokud zpoždění prováděných prací zavinil objednatel) stěžovatel odpovídajícím způsobem přípustnost dovolání nevymezil. V této části dovolání pouze nabízí skutkové a právní závěry odlišné od závěrů krajského soudu a okresního soudu. V tomto rozsahu tak rozhodnutí Nejvyššího soudu z ústavněprávních mantinelů nevybočuje.
10. Jde-li o posouzení napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu co do námitek, ohledně kterých bylo dovolání odmítnuto pro vady, resp. které stěžovatel v dovolání vůbec neuplatnil, je ústavní stížnost tzv. materiálně nepřípustná. Princip subsidiarity, na kterém je řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postaveno, není v judikatuře Ústavního soudu vnímán pouze formálně. Stěžovatel proto musí již v předcházejících fázích řízení uplatnit tvrzení, z nichž dovozuje porušení svých základních práv, a to způsobem, který umožňuje soudu je obsahově posoudit (srov. např. nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14, body 16 a 17, nebo ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20, body 22 a 23). Jak již bylo řečeno, to stěžovatel neučinil a Ústavní soud tak k těmto jeho námitkám přihlédnout nemůže.
11. Z obdobných důvodů Ústavní soud nepřihlédl ani k námitce stran nepřiměřenosti smluvní pokuty. Ta podle Nejvyššího soudu nemohla založit přípustnost dovolání, neboť ji stěžovatel uplatnil až před Nejvyšším soudem. Podle Nejvyššího soudu svými projevy stěžovatel zpochybnil základ nároku na smluvní pokutu, resp. jeho započitatelnost, nikoliv nepřiměřenost smluvní pokuty. Jakkoli stěžovatel v ústavní stížnosti tento názor rozporuje, svůj nesouhlas nedoprovází relevantní argumentací. Pouze opakuje své námitky, se kterými se Nejvyšší soud podrobně vypořádal (srov. bod 25 napadeného usnesení). V tomto ohledu proto nelze Nejvyššímu soudu nic vytknout. Neuplatnil-li stěžovatel zastoupený advokátem svoji argumentaci vztahující se k nepřiměřenosti smluvní pokuty (resp. směřující k její moderaci) již od počátku řízení, ačkoliv mu v tom nic nebránilo, nemohl své procesní pochybení napravovat až v řízení dovolacím, a nemůže tak činit ani v řízení před Ústavním soudem. Opačný přístup by byl v rozporu se subsidiaritou jak dovolacího řízení, tak řízení o ústavní stížnosti, a narušoval by funkčnost ústavního soudnictví (srov. usnesení ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2807/23, body 10 a 11, nebo ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 3063/23, body 15 a 16).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu