I. ÚS 3326/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozhodnutím ze dne 28. prosince 2010 byla právní předchůdkyni stěžovatelky udělena licence na výrobu elektřiny v elektrárně Mrlínek II (elektrárna) se vznikem oprávnění a termínem zahájení licencované činnosti k 29. prosinci 2010 na dobu 25 let. Právní předchůdkyně stěžovatelky zanikla 1. dubna 2015 fúzí (sloučením) se stěžovatelkou. Rozhodnutí o udělení licence bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. A 111/2013-599 ze dne 9. října 2015 z důvodu protiprávního jednání právní předchůdkyně stěžovatelky. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta a následná ústavní stížnost byla usnesením sp. zn. III. ÚS 1210/16 ze dne 31. července 2018 odmítnuta.

3. Rozhodnutím ze dne 20. března 2015 byla stěžovatelce udělena licence na výrobu elektřiny v elektrárně se vznikem oprávnění a termínem zahájení licencované činnosti k 1. dubnu 2015.

4. Stěžovatelka v elektrárně v roce 2017 vyráběla elektřinu, kterou dodávala vedlejší účastnici. V červenci 2017 vedlejší účastnice uhradila za období od 1. ledna do 20. dubna 2017 (pouze) cenu silové elektřiny (nikoli i podporu ve formě výkupní ceny) a stěžovatelku výslovně informovala, že tuto úhradu nelze považovat za uznání jakéhokoli dluhu vůči ní. Stěžovatelka po vedlejší účastnici požadovala za elektřinu dodanou v roce 2017 také doplacení výkupní ceny pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 v celkové výši 27 169 598,33 Kč. Vedlejší účastnice částku neuhradila.

5. Stěžovatelka podala k Energetickému regulačnímu úřadu (Úřad) návrh na zahájení sporného řízení a požadovala, aby bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit stěžovatelce i výše uvedenou podporu s příslušenstvím. Rozhodnutím Úřadu ze dne 12. července 2021 byl návrh stěžovatelky zamítnut, rozklad stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byl Radou Úřadu dne 17. května 2022 zamítnut a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Oba správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatelka nemá právo na zaplacení podpory ve formě výkupní ceny stanovené pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 za elektřinu dodanou z elektrárny v roce 2017, neboť ta nesplňovala podmínky uvedení do provozu v období od 1. ledna do 31. prosince 2010 ve smyslu bodu 1.9. cenového rozhodnutí Úřadu č. 4/2009 ze dne 3. listopadu 2009, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů v období od 1. ledna do 31. prosince 2010.

6. Stěžovatelka se domáhala nahrazení rozhodnutí Rady Úřadu soudním rozhodnutím, jímž by bylo uloženo vedlejší účastnici stěžovatelce podporu s příslušenstvím zaplatit. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Dovodil, že elektrárna nebyla uvedena do provozu v období od 1. ledna do 31. prosince 2010 ve smyslu bodu 1.9. cenového rozhodnutí Úřadu č. 4/2009, jelikož nebyly kumulativně naplněny oba nutné předpoklady, a to a) vznik oprávnění k výkonu činnosti na základě udělené licence a b) započetí výroby a dodávání elektřiny. Vzhledem ke zrušení rozhodnutí o udělení licence rozsudkem soudu, který nabyl právní moci dne 18. října 2015, stěžovatelka nejpozději k tomuto dni přestala splňovat první z výše uvedených kumulativních podmínek pro nárok na zaplacení výkupní ceny stanovené pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010. Za daných skutkových okolností (kdy šlo o nárok na zaplacení výkupní ceny za elektřinu dodanou z elektrárny v roce 2017) okresní soud nepovažoval za významné, zda rozhodnutí o udělení licence bylo zrušeno s účinky ex tunc (k okamžiku udělení licence - jak uzavřely správní orgány) nebo ex nunc (k okamžiku právní moci rozhodnutí správního orgánu - jak tvrdila stěžovatelka).

7. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu (k odvolání stěžovatelky) potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu. Dodal, že usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1210/16 ze dne 31. července 2018, na které odkazovala stěžovatelka, na posuzovanou věc nedopadá, jelikož neřeší otázku účinků rozsudku zrušujícího licenci vyčerpávajícím způsobem ve všech souvislostech, nýbrž izolovaně v souvislosti s tvrzeným omezením práva stěžovatelky podnikat a užívat majetek a nezohledňuje variantu získání licence cestou trestného činu. Naopak měl za na věc použitelné závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 946/16 ze dne 30. května 2018 (N 105/89 SbNU 543) nebo sp. zn. I. ÚS 17/16 ze dne 4. září 2018 (N 147/90 SbNU 411), které řeší v poměrech umístění a provozu fotovoltaických elektráren danou otázku komplexně. Z rozhodnutí ze dne 20. března 2015, kterým byla (samotné) stěžovatelce udělena licence na výrobu elektřiny s oprávněním a termínem zahájení licencované činnosti k 1. dubnu 2015, nárok na podporu ve formě výkupních cen stanovených pro rok 2010 podle krajského soudu dovodit nelze. Toto rozhodnutí totiž nemění nic na tom, že pro nárok na zaplacení výkupní ceny stanovené pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 za elektřinu dodanou v roce 2017 stěžovatelka nesplňuje první podmínku bodu 1.9. cenového rozhodnutí č. 4/2009 ve spojení s jeho bodem 1.15. (uvedení do provozu v období od 1. ledna do 31. prosince 2010) doplněným cenovým rozhodnutím č. 5/2009. Na základě rozhodnutí o udělení licence z 20. března 2015 (se vznikem oprávnění a termínem zahájení licencované činnosti k 1. dubnu 2015) totiž stěžovatelce nevzniklo (nemohlo vzniknout) oprávnění k výkonu licencované činnosti do konce roku 2010, tedy zpětně, a licence právní předchůdkyně stěžovatelky (se vznikem oprávnění a termínem zahájení licencované činnosti k 29. prosinci 2010) v tu dobu již byla zrušena. Aproboval tak právní závěr okresního soudu. Krajský soud současně považoval za potřebné v bodech 10 až 17 zdůraznit, že účinky zrušení licence udělené právní předchůdkyni stěžovatelky nastaly ex tunc a nikoli ex nunc.

8. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že námitky stěžovatelky nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým zjištěním, na nichž je právní posouzení věci založeno, tedy že k udělení licence nedošlo v důsledku spáchání trestného činu její předchůdkyní a že vedlejší účastnice v souvislosti s úhradou silové elektřiny nedala dostatečně najevo, že dluh stěžovatelky neuznává. Nejvyšší soud konstatoval, že je vázán skutkovým stavem zjištěným krajským soudem, a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. K uvedenému dodal, že stěžovatelkou v dovolání formulované otázky byly navíc v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již vyřešeny (včetně námitky týkající se uznání dluhu úhradou ceny silové elektřiny) a není důvodů se od v minulosti přijatých závěrů Nejvyššího soudu odchýlit.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepřihlédly k tomu, že elektrárna byla ke dni vydání licence dokončena, byla provozuschopná a bezpečná, na rozdíl od jiných obdobných případů s trestněprávním dopadem, kdy šlo o nedokončené elektrárny. Ve věci stěžovatelky byla zpráva o výchozí revizi Úřadu zaslána až po prohlídce revizním technikem (byť provedené až po vyhotovení výchozí revizní zprávy). Stěžovatelka připouští, že v souvislosti s vydáním licence došlo ke spáchání trestného činu, namítá však, že jsou na ni kladeny nepřiměřené odborné požadavky z oblasti elektrických zařízení, což po ní nelze spravedlivě požadovat. Uvádí také, že stěžovatelkou vyrobenou elektřinu vedlejší účastnice dále za úplatu distribuovala spotřebitelům, kteří za ni platili plnou cenu. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem správních soudů, že revizní zpráva nemohla být podkladem k vydání licence, neboť elektrárna nebyla v době vydání licence dokončena. Správní orgány a soudy nerespektovaly závěry Ústavního soudu, podle kterého rozhodnutí o zrušení udělení licence má účinky do budoucna (usnesení sp. zn. III. ÚS 1210/16), a aplikovaly na věc nálezy Ústavního soudu v odlišných věcech.

10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

11. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

12. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byla u elektrárny splněna podmínka "uvedení do provozu" v roce 2010 pro účely přiznání nároku na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v cenách roku 2010, jak byla definována v cenovém rozhodnutí Úřadu č. 4/2009. Aby bylo možné považovat elektrárnu za uvedenou do provozu v roce 2010, bylo nutné splnit kumulativně podmínky a) nabytí právní moci licence na výrobu elektřiny a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti a b) výroby a dodávky elektřiny do elektrizační soustavy.

13. Ústavní soud předesílá, že se shodnou argumentací stěžovatelky zabýval již v usneseních sp. zn. IV. ÚS 2120/22 ze dne 29. března 2023 a sp. zn. IV. ÚS 2033/22 ze dne 29. března 2023, v nichž shledal závěry obecných soudů za ústavně souladné, přičemž zdůraznil, že za takového skutkového stavu, jako je v nyní posuzované věci, stěžovatelce nesvědčila dobrá víra ani důvěra v zákonnost a neměnnost rozhodnutí o licenci. Nemůže tedy mít ani legitimní očekávání v další své případné finanční zisky, neboť takové očekávání se může vztahovat zásadně jen k následkům jednání po právu, což je mj. i projev principu nemo turpitudinem suam allegare potest, tedy, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání, v intencích posuzované věci z nepoctivého jednání jednatele právní předchůdkyně stěžovatelky.

14. Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů v nyní posuzované věci odchýlit. Jak bylo konstatováno v napadeném rozhodnutí Úřadu ze dne 17. května 2022, podstatou citovaného cenového rozhodnutí není formální splnění podmínky existence licence, ale uvedení elektrárny do provozu v okamžiku, kdy byla skutečně materiálně způsobilá z technického i právního hlediska naplňovat účel veřejné podpory. Pokud splnění některé z těchto podmínek nastalo v rozporu se zákonem, a tuto nezákonnost konstatoval k tomu příslušný soud, k materiálnímu naplnění splnění podmínek uvedení do provozu v roce 2010 nemohlo dojít.

15. Úřad vzal při formulování výše uvedených závěrů v úvahu i judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které s ohledem na zásadu presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy má zrušení správního aktu účinky zpravidla ex nunc, to je však podmíněno dobrou vírou jejich adresátů v zákonnost těchto rozhodnutí. Ta právní předchůdkyni stěžovatelky chyběla, proto jí presumpce správnosti rozhodnutí o udělení licence s ní spojené účinky zrušujícího rozhodnutí až do budoucna (ex nunc) nesvědčily. Vzhledem k absenci dobré víry tak rozhodnutí o zrušení udělené licence při posuzování splnění podmínek pro vznik práva na podporu zde působí zpětně (ex tunc), tedy jako by nikdy vydáno nebylo. Za této situace stěžovatelka podmínky pro vznik podpory nesplňuje.

16. Založila-li stěžovatelka podstatnou část ústavní stížnosti na argumentaci, že elektrárna byla ke dni vydání licence (dne 28. prosince 2010) bezpečným zařízením, což bylo ověřeno znaleckými posudky i revizním technikem, a jako energetické zařízení splňovala technické předpoklady pro udělení licence podle § 5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), těmito jejími námitkami se obecné soudy zabývaly, a dovodily, že z nich vyplývá pouze to, že stěžovatelka splňovala druhou podmínku pro nárok na zaplacení kupní ceny stanovené pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010.

17. K námitce stěžovatelky, že došlo ke konvalidaci revizní správy, která nebyla přiložena Úřadu k žádosti o udělení licence ze dne 3. prosince 2010, ale až 22. prosince 2010 (byť s datem 3. prosince 2010), poté, co byla elektrárna dokončena a revizní technik toto zařízení "prohlédl", lze odkázat na závěr krajského soudu o vázanosti soudů odsuzujícími rozsudky trestních soudů, z nichž vyplývá, že se právní předchůdkyni stěžovatelky podařilo získat potřebnou licenci do konce roku 2010 výlučně protiprávním jednáním svého jednatele (který objednal revizní zprávu, o které věděl, že bude nepravdivá) a revizního technika (který nepravdivou revizní zprávu vyhotovil).

18. Argumentuje-li stěžovatelka závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 19/2022-39 ze dne 17. října 2022, konkrétně bodem 22 rozsudku, v němž se uvádí, že podle Ústavního soudu je nutné zmírnit negativní dopady nezákonnosti rozhodnutí o licenci tím, že správní soudy zjistí, k jakému datu by oprávněný z licence splnil požadavky pro její vydání, pomíjí skutečnosti, z nichž vyšel Nejvyšší správní soud v předchozím odstavci rozsudku. V něm se uvádí, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16 specifikoval tři modelové skupiny situací týkající se ochrany dobré víry a ochrany důvěry v zákonnost postupu orgánů veřejné moci (body 58 až 60 tohoto nálezu), přičemž Nejvyšším správním soudem projednávaná věc spadá do druhé skupiny, kdy je nezákonnost způsobená pochybením jak na straně orgánu veřejné moci, tak na straně žadatele o licenci. V nyní posuzované věci však jde o třetí modelovou situaci (viz bod 14 rozsudku krajského soudu), neboť nezákonnost byla způsobena výlučně jednatelem právní předchůdkyně stěžovatelky (ve spolupráci s revizním technikem). Závěry nálezu ohledně situace, kdy je nezákonnost způsobená pochybením jak na straně orgánu veřejné moci, tak na straně žadatele o licenci, proto na věc stěžovatelky nedopadají, stejně tak jako závěry usnesení sp. zn. III. ÚS 1210/16, vyslovené, jde-li o účinky zrušení rozhodnutí o udělení licence ex nunc, izolovaně ve vztahu k právu stěžovatelky podnikat.

19. Ústavní soud uzavírá, že správní orgány i soudy se posouzením splnění podmínek uvedení elektrárny do provozu v období od 1. ledna do 31. prosince 2010 daných cenovým rozhodnutím Úřadu č. 4/2009 dostatečně zabývaly a jimi přijatému právnímu závěru o nenaplnění jedné z nich (a tak i závěru o absenci práva na podporu) nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. To platí i pro závěr Nejvyššího soudu, že žádná z dovolacích otázek nezakládá přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí krajského soudu. Namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími ani předcházejícím postupem správních orgánů a soudů proto Ústavní soud neshledal.

20. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. ledna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu