I. ÚS 3365/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka a vedlejší účastnice a) se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Svitavách ("nalézací soud") domáhaly určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitým věcem z titulu vydržení. Nalézací soud rozsudkem č. j. 6 C 137/2018-257 ze dne 20. 2. 2020 určil, že matka stěžovatelky a vedlejší účastnice a) byla ke dni své smrti, tj. k 10. 10. 2017, vlastnicí ideální poloviny jednoho z pozemků; ohledně druhé poloviny jednoho z pozemků a ohledně dalšího celého pozemku žalobu zamítl. K odvolání vedlejších účastníků b) a c) coby žalovaných a po zrušení původního rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 730/2021-378 ze dne 31. 5. 2022 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba v této části zamítá. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelka a vedlejší účastnice a) dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením.

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu v Úmluvě.

3. Stěžovatelka považuje za protiústavní závěry odvolacího a Nejvyššího soudu ohledně nesplnění podmínek vydržení sporných pozemků. Stěžovatelka především namítá nedostatečné dokazování a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Tvrdí, že její právní předchůdkyně držela sporný pozemek minimálně od roku 1976 v důsledku omluvitelného omylu při určení hranic. Soudy však podle ní nesprávně dospěly k závěru, že se nejednalo o výkon držby vlastnického práva, ale pouze o užívání cizího pozemku. Nejvyšší soud sice nejprve konstatoval, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku dobré víry, ale po vrácení věci zpět odvolací soud opakoval původní závěry bez dalšího vyhodnocení nově předložených důkazů. Stěžovatelka zejména poukazuje na to, že nebyly zohledněny svědecké výpovědi a archivní letecké snímky, které podle ní potvrzují dlouhodobé užívání sporného pozemku jako součásti chalupy a jejího okolí. Dále nesouhlasí s tvrzením, že důkazy neprokazují jasné vymezení hranic držby, protože terénní zlom, ovocné stromy a příjezdová cesta měly tvořit přirozené hranice užívané nemovitosti. Odvolací soud rovněž podle ní nesprávně vyhodnotil význam dohody o narovnání z roku 1998, dovodil-li z ní, že právní předchůdkyně stěžovatelky v té době již uznávala hranice pozemků v rozporu s tvrzením o vydržení.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů, a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady v nyní projednávané věci neshledal. 6. Stěžovatelka ústavní stížností především brojí proti skutkovým a souvisejícím právním závěrům, na základě nichž soudy uzavřely, že předpoklady pro vydržení sporných pozemků v dané věci nebyly splněny. Ústavní soud rozumí její snaze předestřít svůj náhled na věc, rozebírá-li jednotlivá dílčí skutková zjištění odvolacího soudu, s nimiž polemizuje a konfrontuje je s dalšími skutečnostmi, které podle ní nedostatečně zohlednil. Tím však stěžovatelka staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Jak vyplývá i z jí odkazované judikatury, ingerence Ústavního soudu do skutkových otázek přichází v úvahu pouze v případech, kdy by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy nebo by existoval nepřiměřený nesoulad mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů a jejich právními závěry [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 (N 20/98 SbNU 156)]. O takový případě však nyní nejde. 7. Odvolací soud se danou věcí zabýval znovu po zrušení prvního rozsudku Nejvyšším soudem, včetně dalších souvislostí, na které stěžovatelka upozorňuje v ústavní stížnosti, a po provedeném dokazování vyšel z několika skutečností, které podle něj svědčí o absenci dobré víry právní předchůdkyně stěžovatelky a vedlejší účastnice a) [viz zejm. body 22 až 30 rozsudku odvolacího soudu]; nelze proto hovořit o tom, že by jeho závěr neměl žádnou oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud následně shledal úvahu odvolacího soudu (již) souladnou s jeho judikaturou, v čemž Ústavní soud nespatřuje nic protiústavního. Skutečnost, že stěžovatelka hodnotí některé důkazy odlišně či že jim přisuzuje odlišnou váhu, samo o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá. Není totiž úlohou Ústavního soudu skutková zjištění a hodnocení důkazů obecnými soudy přehodnocovat, ani kdyby se s nimi neztotožňoval. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou srozumitelná a neodporují požadavkům plynoucím z ústavního pořádku.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. 2. 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu