Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Alfred Paolo Prinz von und zu Liechtenstein, b) Lukas Wolfgang Prinz von und zu Liechtenstein, c) Livia Margherita Turner Prinzessin von und zu Liechtenstein, d) Emanuel Friedrich Prinz von und zu Liechtenstein, e) Ulrich Constantin Prinz von und zu Liechtensteina f) Charles-Louis de Roys de Ledignan Saint Michel, všech zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3148/2023-1243 ze dne 24. září 2024, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 15/2023-1166 ze dne 12. dubna 2023 a rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 10 C 276/2018-1082 ze dne 21. července 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 2) podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, 3) podniku Povodí Vltavy, státní podnik, sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5 - Smíchov, a 4) České republiky - Státního oblastního archivu v Třeboni, sídlem Husova 143, Třeboň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, a dále podle čl. 5 písm. a), d) zejména alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace ("Mezinárodní úmluva"), právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny, na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, práva nebýt diskriminován podle čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6, 8 a 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dále podle čl. 2 písm. a) a c), čl. 5 písm. a), d) zejména alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy a na účinný opravný prostředek a na odčinění a náhradu škody způsobené porušením zákazu diskriminace podle čl. 6 Mezinárodní úmluvy.
2. Stěžovatelé se žalobou domáhali proti vedlejšímu účastníkovi 2) vyklizení specifikovaných nemovitých věcí ("nemovitostí") a zaplacení částky 100 000 Kč z titulu vydání užitku a náhrady škody způsobené na předmětných nemovitostech za období od 1. ledna 1951 dosud, eventuálně zaplacení peněžité náhrady za tyto nemovitosti ve výši 100 000 Kč, proti vedlejšímu účastníkovi 3) se domáhali vyklizení specifikovaných nemovitostí a zaplacení částky 100 000 Kč z titulu vydání užitku a náhrady škody způsobené na předmětných nemovitostech od 1. ledna 1951 dosud, eventuálně zaplacení peněžité náhrady za tyto nemovitosti ve výši 100 000 Kč, proti vedlejšímu účastníkovi 4) se domáhali vyklizení specifikované nemovitosti a zaplacení částky 100 000 Kč z titulu vydání užitku a náhrady škody způsobené na předmětné nemovitosti od 1. 1. 1951 dosud, eventuálně zaplacení peněžité náhrady za tuto nemovitost ve výši 10 000 Kč. Dále se stěžovatelé domáhali určení, že jsou spoluvlastníky nemovitostí, které požadovali vyklidit, eventuálně určení, že Ludmila Prinzessin von und zu Liechtenstein byla ke dni svého úmrtí vlastnicí těchto nemovitostí, eventuálně se domáhali proti všem vedlejším účastníkům za tyto nemovitosti zaplacení společně a nerozdílně finanční náhrady ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem, stanovené v souladu se zákonem č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový, ke dni vydání rozsudku.
3. Okresní soud v Písku napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III) a zamítl návrh stěžovatelů na přerušení řízení (výrok IV). Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
4. Soudy dospěly k závěru, že právní předchůdkyni stěžovatelů byly nemovitosti odebrány podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, v srpnu 1948. Nemovitosti tedy přešly do vlastnictví státu v období, kterého se týkají restituční předpisy. Podle judikatury Ústavního soudu, mimo jiné ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb., dále též jen "stanovisko pléna"), se tak stěžovatelé měli svých nároků domáhat cestou restitučních předpisů. Ty není možné obcházet využíváním obecných občanskoprávních institutů, jako je žaloba na vyklizení.
5. Stěžovatelé namítají, že stát ke sporným nemovitostem nemohl nabýt vlastnické právo a že právní předchůdkyni stěžovatelů vždy zůstalo zachováno tzv. holé vlastnictví. Stát dovozuje své vlastnické právo k nemovitostem až na základě zneužití restitučních předpisů. Dále stěžovatelé argumentují, že k vyvlastnění daných nemovitostí došlo bez náhrady a že tato náhrada je jim nyní upírána s odkazem na restituční předpisy, čímž vůči nim vzniká nová křivda. Odepření náhrady má navíc diskriminační povahu, neboť Česká republika odmítá jednat s Lichtenštejnským knížectvím a uzavřít s ním mezinárodní smlouvu o náhradách tak jako s jinými státy. Stěžovatelé mají za to, že na jejich věc nelze uplatnit závěry výše zmíněného stanoviska, že jim obecné soudy neumožnily zpochybnit jeho použitelnost a předložit tvrzení a důkazy, že stát nenabyl vlastnické právo k nemovitostem a že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.
6. Ústavní stížnost je včasná, přípustná a byla podána oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.
7. Věc stěžovatelů závisí na řešení otázek, jimiž se plénum zabývalo již ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a znovu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 ze dne 3. dubna 2024. Obdobně koncipovaná ústavní stížnost týchž stěžovatelů týkající se jiných nemovitostí byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 1572/23 ze dne 27. června 2024. Ústavní soud neshledal žádný důvod se od tam učiněných závěrů odchylovat, a proto na ně odkazuje.
8. Ústavní soud zejména zdůrazňuje závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jak byly shrnuty v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24.
9. Tyto závěry se plně uplatní i ve věci stěžovatelů. Jejich žaloba se sice týká nemovitostí odebraných na základě zákona č. 142/1947 Sb., avšak závěry citovaného stanoviska pléna se vztahují i na tyto případy (usnesení sp. zn. I. ÚS 1911/13 ze dne 19. listopadu 2015, body 21 a 22).
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zužují dosah stanoviska pléna jen na situace, kdy někdo usiloval o vydání nemovitostí podle restitučních předpisů a neuspěl či usilovat mohl, avšak nepokusil se o to. Dopad stanoviska je však širší, což přehledně vysvětluje výše odkazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24. Ústavní soud poukazuje zejména na závěry shrnuté v bodech 58 až 62, které zdůrazňují ve vztahu k existenci vlastnického práva státu význam byť jen pouhého převzetí věci státem v rozhodném období nebo před ním. Restituční předpisy (jen) u části majetku nabytého státem v rozhodném období (a výjimečně i před ním) pak připustily, aby se původní vlastníci, případně od nich odvozené osoby (oprávněné osoby), opět (a to nově a nikoli zpětně) stali vlastníky. Jinde tuto možnost zákonodárce nekonstituoval. Podání určovací žaloby či žaloby na plnění v takových případech pak nemůže vést k úspěchu, neboť staví jen na domnělém zachování původního vlastnického práva.
11. Právě tak žaloba stěžovatelů, jak uvedly již obecné soudy, fakticky obcházela restituční předpisy a nemohlo jí být vyhověno.
12. Dovolávají-li se stěžovatelé Listiny, Úmluvy a dalších mezinárodních smluv, přehlížejí, že k odnětí nemovitostí došlo již v roce 1948, podle závěrů obecných soudů v srpnu tohoto roku. Odnětí nelze hodnotit z hlediska současných právních standardů, neboť k němu došlo před účinností Listiny i mezinárodních smluv, jichž se stěžovatelé dovolávají, a ty se proto na odnětí nemohou vztahovat (srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24, body 69 až 72).
13. Ústavní soud neshledal ani namítané porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé nebyli nijak zkráceni v možnosti uplatnit před soudem prvního stupně, odvolacím soudem i dovolacím soudem své argumenty týkající se vlastnictví sporných nemovitostí, jakož i argumenty zpochybňující použitelnost dosavadní judikatury. V tom, že se obecné soudy neztotožnily s jejich argumentací, nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatelů. Stejně tak se obecné soudy dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na již citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko — Tomáše Langáška k usnesení
Odlišné stanovisko soudce Tomáše Langáška k usnesení sp. zn. I. ÚS 3379/24Hlasoval jsem v senátu pro odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost a respektuji, že soudkyně zpravodajka nemohla navrhovat nic jiného, neboť tento závěr má oporu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 ze dne 3. 4. 2024, Zpochybnění poválečné konfiskace majetku rodu Liechtenstein, tedy v obdobné věci spřízněných stěžovatelů. Je v souladu i se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, stejně jako s řadou na ně navazujících nálezů Ústavního soudu. Jsem jimi svázán i já, ostatně stejně jako kdokoli jiný (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nadto s ohledem na loňskou diskusi v plénu, která vyústila právě v přijetí zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24, nelze předpokládat, že by plénum v téměř stejném složení svůj právní názor kvalifikovanou většinou devíti hlasů tak brzy změnilo. Proto ani nemělo smysl navrhovat překonání této, bohužel již ustálené judikatury Ústavního soudu postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
Diskuse ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/24 jsem se neúčastnil; soudcem Ústavního soudu jsem byl jmenován až o téměř tři měsíce později. Zato diskusi, která předcházela přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu na podzim roku 2005, jsem jako tehdejší asistent soudce zpravodaje sledoval velmi zblízka. Netajil jsem se už tehdy v interních odborných diskusích názorem, že toto stanovisko, jakož i souběžně přijaté stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 s obdobným závěrem týkajícím se majetku církví, náboženských řádů a kongregací, považuji za novou křivdu, jíž se pohříchu dopustil Ústavní soud, který dosud jinak a neochvějně stál na straně osob postižených totalitními režimy 20. století.
Stejně jako tehdy otevřeně disentující Eliška Wagnerová, k níž se připojil Miloslav Výborný, jsem byl a stále jsem přesvědčen, že Ústavní soud (byť veden dobrými úmysly čelit záplavě vesměs neúspěšných žalob příslušníka jiného šlechtického rodu) svévolně a překvapivě dodal restitučním předpisům účel, který nikdy neměly - dodatečně legalizovat vlastnictví státu k majetku, jehož se nejrůznějším způsobem v předcházejících desetiletích zmocnil, a to dokonce i bez jakéhokoliv právního důvodu. To je přece akt, jak tehdy výstižně Eliška Wagnerová poznamenala, jenž je v celém civilizovaném světě nazýván krádeží. Věřím, že zákonodárce, kteří pro restituční zákony hlasovali, by ani ve snu nenapadlo, že by jejich skrytým účelem mělo být - po uplynutí krátkých lhůt pro uplatnění restitučního nároku - definitivní stvrzení takové státní krádeže. Restituční zákony přece měly vybraným postiženým (občanům, původně i s trvalým pobytem v tuzemsku) cestu k ukradenému majetku toliko usnadnit, nikoli navždy a všem zavřít jakékoli cesty jiné, natož odepřít obecné prostředky soudní ochrany vlastnického práva. Ty měl a má za rovných podmínek k dispozici každý, i kdyby nebylo žádného speciálního restitučního předpisu. Restituční zákony měly, jak se v jejich úvodních ustanoveních píše, některé majetkové křivdy zmírňovat, nikoli jejich zmírnění bránit nebo dokonce vytvářet křivdy nové.
Pokud až v roce 2005, tedy 16 let po Sametové revoluci, 14 let po přijetí Listiny základních práv a svobod a 13 let po přistoupení k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud cestu k obecné soudní ochraně vlastnického práva uzavřel, přestože dosud ji připouštěl i ve svých nálezech (které mají podle čl. 89 odst. 2 Ústavy podobně jako zákony normativní význam), vztahují se na toto jeho rozhodnutí ratione materiae i ratione temporis plně závazky plynoucí z citovaných pramenů ústavního práva, zejména z ústavní garance práva na přístup k soudu a soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, a z ústavní garance ochrany vlastnického práva. O ní ostatně čl. 11 odst. 1 Listiny přiléhavě uvádí, že má stejný zákonný obsah a stejnou zákonnou ochranu (!), bez ohledu na osobu vlastníka. Navzdory této výslovné garanci se stát znovu stal privilegovaným vlastníkem a svůj majetek uhájí, i kdyby jeho někdejší vlastník nakonec byl navzdory dlouhým desetiletím schopen před soudem jednoznačně prokázat, že byl bezostyšně okraden představiteli státní moci, kteří se třebas ani neobtěžovali budit zdání nějaké formální legality. Toto nově založené privilegované postavení státu ostatně dokládá skutečnost, že stát sám je s určovacími žalobami proti vlastníkům, kteří prý jen v důsledku šlendriánu zůstali i během komunistického režimu a i později zapsáni jako vlastníci nemovitostí v příslušných evidencích, úspěšný - viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2130/17 ze dne 20. 2. 2020, které se také týkalo liechtensteinského majetku.
Summum ius, summa iniuria!
Lituji, že Ústavní soud v loňském roce promeškal příležitost napravit to, co považuji za chybu našich ctěných předchůdců. Vlastnické právo všech vlastníků má podle čl. 11 odst. 1 Listiny stejný zákonný obsah a ochranu. Možnost uplatnit obecné občanskoprávní vlastnické žaloby musí mít proto ve stejné míře zachovánu každý, fyzická či právnická osoba, obec či stát, občan či příslušník jiného státu. To vůbec neznamená, že domnělý vlastník se svou žalobou uspěje, že by konkrétně i tito stěžovatelé v tomto případě své vlastnické právo prokázali. Protože jsme jim však i toto elementární právo fakticky odňali, sami jsme se zbavili příležitosti ověřit poctivost nabytí státního vlastnictví.
Historie nás stále dohání a ovlivňuje naše dnešní poměry. Nedůsledností v postoji ke křivdám minulosti, která od nás není zas tak vzdálená, se náš novodobý stát kompromitoval poměry, od nichž se chtěl navždy distancovat. A historie dohnala v osobní rovině i mě, byv v roli předsedy senátu postaven před nutnost podepsat se pod rozhodnutí, s nímž se vnitřně neztotožňuji, v situaci, o níž jsem bláhově předpokládal, že se pro mě uzavřela před dvaceti lety.
Proto své výhrady vyjadřuji alespoň cestou odlišného stanoviska k odůvodnění podle § 22 zákona o Ústavním soudu, symbolicky v den, kdy se s Eliškou Wagnerovou veřejně loučíme.