Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti MSM GROUP s.r.o., sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, zastoupené Mgr. Petrem Skálou, advokátem, sídlem Hvožďany 168, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 26 Cdo 1822/2024-465, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2024 č. j. 58 Co 48/2024-435 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 8 C 55/2022-406, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Společenství Sluneční věž, U Sluncové č. p. 666, Praha 8 - Karlín, sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Základem posuzovaného případu je spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem o vydání přístupových čipů ke vchodovým dveřím domu v pražském Karlíně.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka vlastní v uvedeném domě tři byty, které dále pronajímá. Nájemci v bytech provozují kanceláře. Stěžovatelka má k dispozici 23 přístupových čipů ke vchodovým dveřím. Po vedlejším účastníkovi neúspěšně žádala dalších 16 čipů. Pracovníci společností, které mají byty v nájmu, si musí stávající čipy předávat, což je údajně obtěžující.
3. Stěžovatelka se vydání 16 přístupových čipů domáhala žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8, kterou však soud zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelčino dovolání. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobná rekapitulace řízení a napadených rozhodnutí účelná. Účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. Postačí shrnout, že hlavním důvodem pro rozhodnutí městského soudu byl závěr, že podle § 6 a § 8 občanského zákoníku nelze poskytnout ochranu protiprávnímu jednání stěžovatelky, která byty určené k bydlení přenechává k užívání jako kancelářské prostory v rozporu s kolaudačním rozhodnutím.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve obsáhle zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Její ústavněprávní argumentaci lze stručně shrnout do dvou bodů. Zaprvé stěžovatelka uvedla, že svévolným omezováním počtu čipů ze strany vedlejšího účastníka bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zadruhé stěžovatelka poukázala na řadu údajných procesních pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku mělo dojít k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i zákazu překvapivých rozhodnutí. Konkrétně namítla překvapivost rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. Dále rozporovala, že obecné soudy nepřihlédly k jejím důkazním návrhům ke zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků předložených vedlejším účastníkem. Konečně stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší soud neoprávněně odmítl její dovolání. Stěžovatelka rozporovala výklad přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu a zdůraznila, že se Nejvyšší soud nezabýval jejími námitkami týkajícími se porušení základních práv.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud neshledal porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Listina nekoncipuje právo vlastnit majetek jako právo absolutní (čl. 11 odst. 3 Listiny). Oprávnění vlastníka mají své limity, které mohou narážet na oprávněné zájmy druhých [nález ze dne 13. prosince 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (N 226/43 SbNU 541; 49/2007 Sb.), bod 79]. V tomto ohledu Ústavní soud vnímá tvrzení stěžovatelky o svévolném zamezování přístupu vlastníka bytu do domu jako poněkud přehnané. V situaci, kdy má stěžovatelka k dispozici 23 čipů ke třem bytům a v budově jsou ve všední dny přítomni recepční, zjevně nelze hovořit o nepřiměřeném a protiústavním omezení vlastnického práva. Z ústavního pořádku jistě neplyne právo na neomezený počet přístupových čipů k domu.
7. Co se týče námitky zákazu překvapivosti rozhodnutí, Ústavní soud stabilně judikuje, že tento princip neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)]. Překvapivost soudního rozhodnutí navíc nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu celého řízení (usnesení ze dne 16. června 2016 sp. zn. III. ÚS 2871/15). Z hlediska těchto kritérií Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí. Údajně překvapivý závěr obecných soudů o protiprávním využívání bytů stěžovatelkou plynul z hodnocení jednání stěžovatelky jako pronajímatelky. Tato otázka přitom tvořila podstatnou součást celého řízení před obecnými soudy. Stěžovatelce tudíž muselo či mělo být zřejmé, které skutkové a právní otázky jsou pro řešení věci relevantní [srov. nález ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479), bod 38]. Stěžovatelka tedy dostala v soudním řízení, na které Ústavní soud nahlíží jako na jeden celek, prostor své námitky a stanoviska soudu přednést a reagovat na argumenty protistrany. Nedošlo tudíž ani k porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
8. Co se týče údajných opomenutých důkazních návrhů stěžovatelky, Ústavní soud má za to, že tuto námitku již dostatečně vypořádal městský soud. Městský soud uvedl, že skutečnosti, které měly důkazní návrhy stěžovatelky prokázat, nepovažoval za rozhodné, tj. relevantní pro řízení. Takové odůvodnění podle Ústavního soudu nepřekračuje mantinely ústavnosti (např. usnesení ze dne 16. října 2024 sp. zn. I. ÚS 2165/24, bod 8).
9. Konečně Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí shledá protiústavnost, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14, bod 6). Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč stěžovatelčiny námitky nezaložily přípustnost dovolání. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nelze považovat za excesivní ani vybočující z mantinelů ústavnosti. S ohledem na závěry Ústavního soudu v předchozích odstavcích není opodstatněná ani námitka, že Nejvyšší soud ignoroval stěžovatelčino tvrzení o porušení základních práv.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu