I. ÚS 3405/18

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 15 C 315/2013-48 ze dne 25. 9. 2014 Obvodní soud pro Prahu 9 vyhověl žalobě správkyně konkurzní podstaty úpadce Mochovské mrazírny a. s. v likvidaci a stěžovatelce uložil zaplatit do konkurzní podstaty úpadce částku ve výši 3 407 358 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. K němu mělo dojít v souvislosti s výplatou uvedené částky po zrušení konkurzu Okresním soudem Praha-východ, u něhož byly finanční prostředky složeny, na žádost někdejšího správce konkurzní podstaty úpadce D. U., a to na základě povinnosti (pokynu) plynoucí(ho) z usnesení Krajského soudu v Praze jako soudu konkurzního č. j. 40 K 59/2003-1790 ze dne 23. 2. 2011. Toto rozhodnutí konkurzního soudu však bylo následně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Ko 22/2011, 3 Ko 23/2011-2350 ze dne 6. 1. 2012 mj. s odůvodněním, že zrušením konkurzu se vrací dlužníku dispoziční oprávnění k jeho majetku, proto správce konkurzní podstaty není s výjimkou úkonů v přímé souvislosti se zrušením konkurzu oprávněn s tímto majetkem jakkoliv dále nakládat a výtěžek použít jinak. Plněno tak bylo na základě právního důvodu, který odpadl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 15 Co 338/2015-94 ze dne 8. 12. 2015 rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem zčásti odmítl (v rozsahu potvrzujícího výroku městského soudu o nákladech řízení), zčásti je jako nedůvodné zamítl. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem Nejvyššího soudu, dle něhož byla-li zajištěnému věřiteli vyplacena část výtěžku zpeněžení připadající na oddělené věřitele (ve výši 70 %), ztrácí zajištěný věřitel postavení zajištěného věřitele, a tudíž nemá již žádný nárok na vyplacení výtěžku zpeněžení, a to ani za situace, kdy se prohlášení konkurzu následně zrušilo. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na to, že kdyby konkurz nebyl prohlášen, zajištěný věřitel by mohl postupovat tak, že by zpeněžil zástavu a náležel by mu celý výtěžek zpeněžení. Jestliže tedy došlo v rámci (byť nezákonného) konkurzního řízení ke zpeněžení zástavy, nelze dle názoru stěžovatelky po zrušení prohlášení konkurzu nadále postupovat dle konkurzního zákona z hlediska omezení výplaty výtěžku zpeněžení a je naopak třeba napravit skutečnost, že zajištěnému věřiteli bylo fakticky i právně znemožněno uplatnit své právo ze zajištění, a uspokojit tak svou pohledávku ve výši celého výtěžku zpeněžení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší soud při svém rozhodování dopustil svévole či že by jinak vybočil z mezí ústavního pořádku. Stěžovatelka, jak sama avizuje, vystupovala v předmětném konkurzu v postavení tzv. odděleného věřitele, tedy věřitele, jehož pohledávka byla zajištěna zástavním právem dle § 28 odst. 1 dříve platného zákona o konkurzu a vyrovnání (dále též "ZKV"). Proto jí za trvání konkurzu vzniklo právo na uspokojení ze zpeněžení zajištěných nemovitých věcí. Dle § 28 odst. 4 téhož zákona ovšem platilo, že oddělení věřitelé se v takovém případě uspokojují jen do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího s tím, že neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří. Jinými slovy, zbývajících 30 % výtěžku zpeněžení, o které v nyní posuzované věci jde, se za situace, kdy stěžovatelka byla jako oddělený věřitel uspokojena (v důsledku čehož zaniklo i její zástavní právo váznoucí na nemovitostech - srov. § 28 odst. 5 ZKV), stává součástí konkurzní podstaty, z níž jsou již uspokojováni všichni věřitelé bez rozdílu na své postavení. Smysl takového postupu je zapotřebí nepochybně spatřovat v záměru zákonodárce na poměrném uspokojení pokud možno co největšího počtu věřitelů, ne jen věřitelů zajištěných. Zajištění věřitelé se sice těší určitým a v mnohých ohledech významným výhodám oproti věřitelům ostatním, možnosti jejich uspokojení jsou ale v porovnání se situací mimo konkurz omezeny. Úvaha Nejvyššího soudu, že původně zajištěný (oddělený) a posléze během konkurzu z tohoto zajištění uspokojený věřitel právo na uspokojení z celého zajištění, resp. jeho výtěžku, již nemá, je přiléhavá a má svoji oporu v ustanovení § 28 ZKV. Toto "krácení" věřitele na uspokojení je právě odrazem snahy zákonodárce ponechat v konkurzní podstatě alespoň určitou část aktiv, které by bylo posléze možno rozvrhnout mezi všechny věřitele, tedy i mezi původně zajištěné, oddělené věřitele, kteří již byli uspokojeni v rozsahu 70 % dle § 28 odst. 4 ZKV. V případě stěžovatelky došlo k situaci, kdy konkurz byl po 70% uspokojení stěžovatelky zrušen, a proto nemohlo dojít k výplatě jakýchkoli dalších prostředků z konkurzní podstaty stěžovatelce, neboť zrušením konkurzu se vrací dlužníku dispoziční oprávnění k jeho majetku. Přesto k tomu došlo, byť na základě rozhodnutí konkurzního soudu, avšak později zrušeného odvolacím soudem právě pro důsledky plynoucí ze zrušení konkurzu. Za těchto okolností tedy stěžovatelka přijala plnění, k němuž neměla dle pravidel vymezených ZKV žádné právo, takže závěry dovolacího soudu (i soudů nižších stupňů) o bezdůvodném obohacení tu zcela obstojí. Stěžovatelce je nutno přisvědčit v tom, že zrušením konkurzu, v němž byla jako oddělený věřitel uspokojena ze zajištění v rozsahu 70 %, se její postavení zhoršilo ve srovnání s oddělenými věřiteli, u nichž k takovému uspokojení, a tím ani zániku zajišťovacích práv nedošlo, lhostejno z jakých důvodů. Ti vskutku i po zrušení konkurzu nadále disponují "plným" zajištěním, a mohou se tak, nyní už mimo konkurz, uspokojit z prodeje zástavy či jiným způsobem odpovídajícím povaze zajišťovacího práva v plné míře. V posuzované věci však bližší zkoumání této nerovnosti (a jejích dopadů na stěžovatelku) nemá reálný význam, protože na majetek shora jmenovaného úpadce byl de facto záhy po zrušení původního konkurzu opětovně prohlášen konkurz, takže co do uspokojení věřitelů byl znovuzaveden režim ZKV. Odrazem toho je i skutečnost, že stěžovatelka byla zavázána vrátit bezdůvodné obohacení do konkurzní podstaty, a nikoli přímo dlužníku (úpadci). Úvahy stěžovatelky o správnosti vzpomínaného rozhodnutí vrchního soudu č. j. 3 Ko 22/2011, 3 Ko 23/2011-2350 ze dne 6. 1. 2012 nejsou v poměrech souzené věci relevantní, poněvadž, jak stěžovatelce připomněl Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, dané rozhodnutí nebylo zrušeno či jinak dotčeno, a je tak závazné. O jeho (ne)správnosti si soud rozhodující o žalobě z bezdůvodného obohacení nemůže sám učinit úsudek.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 27. listopadu 2018

Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem Tomáš Lichovník a věc byla přidělena k rozhodnutí do senátu ve složení Tomáš Lichovník, V. S. a D. U..

2. Dopisem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2018 sdělila stěžovatelka, že dle jejího názoru jsou dány důvody pro vyloučení člena senátu D. U. z rozhodování uvedené věci, a to pro poměr k věci [§ 36 odst. 1 zákona č. 182/1991 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a z důvodu, že byl ve věci, které se týká předmětná ústavní stížnost, činný při výkonu jiné funkce (§ 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Jako důvod stěžovatelka uvedla skutečnost, že v předmětném řízení, v němž byl vydán výše napadený rozsudek, se správkyně konkurzní podstaty společnosti Mochovské mrazírny a. s. v likvidaci JUDr. Ing. H. H., LL.M. (vedlejší účastník) domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 3 407 358 Kč s příslušenstvím, která měla představovat neoprávněně vyplacenou částku z konkurzní podstaty úpadce - společnosti Mochovské mrazírny a. s. v likvidací. V době, kdy byla uvedená částka vyplacena stěžovatelce, byl správcem konkurzní podstaty úpadce právě D. U..

3. Současně dne 24. 10. 2018 přípisem adresovaným předsedovi II. senátu Ústavního soudu navrhl předseda I. senátu Ústavního soudu, aby byl soudce D. U. podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyloučen z rozhodování ve věci I. ÚS 3405/18. V návrhu uvedl v podstatě totožné důvody jako stěžovatelka.

4. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod].

5. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

6. Funkce ústavního soudce má zvláštní povahu, v rámci které jsou na osobu soudce kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v ustanovení čl. 84 Ústavy České republiky a na úrovni zákonné v od něj odvozeném ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, které stanovuje neslučitelnost funkce ústavního soudce s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké. Na ústavní soudce jsou nadto kladeny značné nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti.

7. Za nastíněných podmínek není možné u ústavního soudce předpokládat absenci jakýchkoli profesních vztahů, jelikož je zřejmé, že v rámci svého profesního působení před i během výkonu funkce se setkával a setkává s různými institucemi a osobami, jejichž činnost obecně měla či má určitou vazbu k agendě Ústavního soudu na rozhodování, o níž se podílí. Samotná existence takového vztahu bez dalšího však není způsobilá založit u osoby soudce podjatost - v opačném případě by totiž mohlo docházet k nadměrným překážkám v rozhodovací činnosti ústavních soudců a plnění jejich dalších povinností. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je proto vždy třeba vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům.

8. Na základě posouzení argumentace stěžovatelky a návrhu předsedy I. senátu Ústavního soudu dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že v daném případě je dán důvod podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce D. U. z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 3405/18, protože byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2018

Ludvík David, v. r. předseda senátu