Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: M. S. M., zastoupeného JUDr. Martinem Halahijou, advokátem, sídlem tř. Kapitána Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu 7 Azs 233/2024-33 ze dne 24. 10. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 19/2024-20 ze dne 9. 9. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že správní soudy porušily jeho základní práva zaručená především v čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň navrhuje odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí a příslušného rozhodnutí správního orgánu; dále navrhuje, aby náklady zastoupení zaplatil stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
2. Stěžovatel je cizinec. V červenci 2024 Ministerstvo vnitra zamítlo jeho žádost o prodloužení zaměstnanecké karty pro pravomocné odsouzení stěžovatele za spáchání úmyslného přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky (rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-1304-21/ZM-2023 ze dne 10. 7. 2024).
3. Stěžovatel se správní žalobou domáhal zrušení předmětného rozhodnutí - s tím, že Ministerstvo vnitra aplikovalo právní úpravu příliš přísně a neposoudilo přiměřenost dopadů uvedeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.
4. Krajský soud v Brně ("krajský soud") žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu je podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců důvodem pro zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů; tento důvod se pak uplatní i pro zrušení nebo neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty (podle § 46e odst. 1 ve spojení s § 44a odst. 11 téhož zákona). Ministerstvo vnitra nedisponuje žádným správním uvážením ohledně toho, zda pobytové oprávnění v určitých specifických případech zruší či neprodlouží; nemá žádný prostor k tomu, aby zkoumalo jednání cizince z pohledu trestního práva a zabývalo se například mírou jeho společenské škodlivosti nebo tím, zda cizinec v trestním řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, či jinými individuálními okolnostmi případu. Naopak - přihlédl-li by správní orgán k okolnostem spáchání trestné činnosti, postupoval by v rozporu se zákonem. Vzhledem k tomu, že v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by mohly činit rozhodnutí Ministerstva vnitra nepřiměřeným vůči soukromému a rodinnému životu stěžovatele, není chybou, že rozhodnutí žádnou úvahu tímto směrem neobsahuje; stěžovatel sám svojí neaktivitou správnímu orgánu nedal prostor posoudit přiměřenost dopadů do svého soukromého a rodinného života.
5. Nejvyšší správní soud ("NSS") kasační stížnost stěžovatele odmítl jako nepřijatelnou.
6. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel uvádí, že v důsledku rozhodnutí Ministerstva vnitra je nucen opustit území České republiky a zároveň zpřetrhat zde veškeré vazby, aniž by měl jistotu, že je v budoucnu bude schopen obnovit; děje se tak pouze kvůli zanedbatelné trestné činnosti. Stěžovatel plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a k činu se doznal, aniž by využil svého práva radit se s obhájcem, jelikož věřil, že úplná spolupráce povede k minimálním zásahům do jeho života. Správní orgán a soudy nepřihlédly k individuálním okolnostem případu stěžovatele a porušily jeho základní práva na soukromí, svobodu pobytu a pohybu. Správní soudy protiústavně formalisticky aplikovaly ustanovení zákona o pobytu cizinců; potvrdily rozhodnutí pouze s tím, že správní orgán neměl povinnost přihlížet ke společenské škodlivost činu, neboť je to pouze uplatněním jeho správního uvážení. Vzniklá újma na právech stěžovatele je však hrubě neúměrná ke sledovanému legitimnímu cíli a správní orgán využít svého uvážení měl. Zdánlivě kogentní úprava zákona o pobytu cizinců je doplňována širokým prostorem pro uvážení. Stěžovatel svým jednáním neohrožuje státní bezpečnost, veřejný pořádek ani práva druhých či ochranu přírody; pouze se jako vzorný návštěvník plně podrobil státní moci a činil vše, co mohl, aby jednorázové pochybení napravil. Správní soudy porušily základní právo stěžovatele na soudní ochranu, neboť vyložily právní úpravu v rozporu s předchozí soudní praxí.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, brojí proti neprodloužení jeho zaměstnanecké karty a pouze obecně tvrdí porušení svých základních práv. Stěžovatel především pomíjí podstatu rozhodnutí správních soudů: Ministerstvo vnitra při rozhodnutí o neprodloužení zaměstnanecké karty z důvodu odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu nemá prostor pro správní uvážení. Bylo by tedy v rozporu se zákonem, kdyby správní orgán zkoumal jednání cizince z pohledu trestního práva a zabýval se například mírou jeho společenské škodlivosti. Správní soudy přitom v tomto ohledu řádně odkázaly na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu (viz bod 9 napadeného usnesení a bod 12 napadeného rozsudku).
10. Zjevně neopodstatněná je námitka stěžovatele, že se správní soudy dostatečně nezabývaly přiměřeností zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Krajský soud v bodě 15 napadeného rozsudku přímo uvedl, že správní orgán v některých případech může mít povinnost zabývat se otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, přestože to zákon o pobytu cizinců nevyžaduje; je ovšem především na cizinci, aby v řízení uvedl takové skutečnosti, které by správní orgány měly následně vést k povinnosti posoudit je ve světle čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod.
11. Ústavní soud nemá krajskému soudu z ústavněprávního hlediska co vytknout, dospěl-li k závěru, že stěžovatel ve správním řízení žádné konkrétní skutečnosti ohledně nepřiměřenosti zásahu do svého soukromého či rodinného života neuváděl, byť k tomu měl prostor (viz bod 16 napadeného rozsudku). Krajský soud sám naopak vzal v úvahu, že ze správního spisu vyplývá, že manželka i s nezletilým dítětem stěžovatele žijí v Indii (bod 17 napadeného rozsudku).
12. Neuvedl-li stěžovatel ani v kasační stížnosti (viz bod 10 napadeného usnesení), ani v ústavní stížnosti žádné konkrétní okolnosti, které by prokazovaly nepřiměřenost zásahu do jeho soukromého či rodinného života, nelze než považovat neprodloužení zaměstnanecké karty stěžovatele za ústavně konformní.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nemohl ani vyhovět návrhu stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení zaplatil stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu