Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti B. Š., zastoupeného Mgr. Hynkem Mádlem, advokátem se sídlem náměstí Míru 820/9, Praha 2, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2025 sp. zn. 9 To 241/2025 a 9 To 242/2025 a usnesením Generálního ředitelství cel ze dne 17. 6. 2025 č. j. GŘC-1398-102/TČ-2024-834010 a GŘC-1398-104/TČ-2024-834010, za účasti Krajského soudu v Brně a Generálního ředitelství cel jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku. Tohoto skutku se měl dopustit jakožto jediný jednatel a společník obchodní společnosti X, proti které je trestní řízení rovněž vedeno. Generální ředitelství cel v souvislosti s tím zajistilo pozemky ve vlastnictví stěžovatele, resp. spoluvlastnické podíly stěžovatele k pozemkům.
2. Generální ředitelství cel uvedlo ve dvou rozhodnutích o zajištění, že společnost X sice podala dodatečné daňové přiznání, čímž ponížila způsobenou škodu. Avšak společnost stále neuhradila daň ve výši 10 546 676,13 Kč. Finančním šetřením se policejnímu orgánu nepodařilo nalézt a zajistit výnosy z trestné činnosti, a proto se rozhodl zajistit nemovitosti jako náhradní hodnotu podle § 79g odst. 1 trestního řádu, jejichž cena alespoň z části odpovídá neuhrazené výši škody. Krajský soud v Brně následně přezkoumával obě napadená rozhodnutí o zajištění, přičemž stížnosti zamítl a se závěry policejního orgánu se ztotožnil.
3. Stěžovatel v záhlaví ústavní stížnosti uvádí, že napadá pouze obě usnesení krajského soudu. Následně však v závěru ústavní stížnosti uvádí, že navrhuje rovněž zrušení předcházejících rozhodnutí. Ačkoli je závěrečný petit (návrh) formulován jen obecně a není jako petit označen, Ústavní soud jej za petit považoval. Právě závěrečný návrh ústavní stížnosti je přitom rozhodný pro posouzení, proti kterým rozhodnutím stěžovatel skutečně brojí.
4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, jakož i právo na spravedlivý proces. Skutečnost, že je stěžovatel již déle než rok zásadně omezován v podnikatelské činnosti, nelze strpět, jelikož "celá věc je z hlediska daní již s orgány finanční správy vypořádána a daň byla již dokonce uhrazena." Orgány zcela pominuly "vývoj věci z hlediska vztahů poškozeného, jeho společností a finanční správy, který nastal v mezidobí." Orgány zajišťující majetek podle stěžovatele vybočily ze zákonných mezí daných aplikovanými ustanoveními. Ani jeden z orgánů činných v trestním řízení netvrdí, neprokazuje ani nerozebírá, jak měl stěžovatel z prověřované trestné činnosti těžit. Rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná z hlediska toho, jak orgány dospěly k výši údajně dosud neuhrazené daňové povinnosti - uváděná čísla neodpovídají skutečnosti.
5. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím o zajištění náhradní hodnoty vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz nález sp. zn. I. ÚS 1675/23, bod 9; dále např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12, II. ÚS 2531/22, IV. ÚS 258/22, I. ÚS 797/23).
6. Zajištění majetku představuje pouze dočasný prostředek, který není konečným rozhodnutím ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o "úpravě užívání majetku" podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2485/13 či III. ÚS 24/17).
7. Nelze navíc odhlédnout od toho, že osoba, jíž byla věc zajištěna, má právo kdykoliv po právní moci usnesení o zajištění žádat o zrušení nebo omezení zajištění, má-li např. za to, že některá z podmínek pominula (srov. § 79f odst. 2 trestního řádu).
8. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny, jsou proto toliko následující: rozhodnutí musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem svévole (viz nález sp. zn. I. ÚS 1675/23, bod 12).
9. Těmto kritériím napadená rozhodnutí ve zde posuzované věci vyhovují. Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat, jakou přesnou částku stěžovatel jako jednatel spoluobviněné společnosti dodatečně uhradil na dani, ani zda je zajištěná náhradní hodnota přiměřená ve světle případného následného vývoje trestního řízení. Důležité je, že Generální ředitelství cel a následně krajský soud svá rozhodnutí v tomto smyslu řádně odůvodnily - jejich rozhodnutí tedy nejsou projevem svévole. V napadených rozhodnutích je podrobně uvedeno, jakým způsobem orgány dospěly k neuhrazené částce na dani, a to ke dni vydání napadených rozhodnutí, resp. ke dni 14. 5. 2025, kdy došlo právě k dodatečné úhradě daně. V napadených rozhodnutích je rovněž rozvedeno, jaká je přibližná hodnota zajišťovaných pozemků, a proč je tato hodnota přiměřená vzhledem ke způsobené škodě (doposud neuhrazené dani).
10. Především je však v napadených rozhodnutích odůvodněno naplnění všech zákonných podmínek pro zajištění náhradní hodnoty. Výnosem z trestné činnosti jsou podle napadených rozhodnutí částky neuhrazené na dani. Tento výnos se přitom podle napadených rozhodnutí, resp. podle závěrů Generálního ředitelství cel, nepodařilo finančním šetřením zajistit, a proto je třeba místo něj zajistit náhradní hodnotu. V rámci úzce vymezeného a zdrženlivého ústavního přezkumu tedy napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění obstojí a nelze je označit za nepřezkoumatelná do té míry, aby bylo možné konstatovat jejich neústavnost.
11. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu