Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudců Jana Wintra a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti advokátky JUDr. Veroniky Navrátilové, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 307/2024-485 ze dne 26. listopadu 2024 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 5 T 159/2022-469 ze dne 18. října 2024, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že soudy při rozhodování o odměně stěžovatelky jako ustanovené obhájkyně považovaly nahlédnutí do spisu po převzetí obhajoby za součást úkonu podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka byla po vydání rozsudku prvního stupně ustanovena obhájkyní obviněného. Po pravomocném skončení věci vyúčtovala svou odměnu a náklady obhajoby ve výši 15 876,40 Kč, přičemž mimo jiné vyúčtovala úkon "příprava, převzetí věci, první porada", k němuž došlo dne 5. 8. 2024, a 3 úkony "prostudování trestního spisu", k nimž došlo dne 6. 8. 2024. Okresní soud v Ostravě napadeným usnesením stěžovatelce přiznal odměnu a náhradu výdajů ve výši 8 954 Kč, v částce 6 922,40 Kč odměnu a náhradu výdajů stěžovatelce nepřiznal. Soud stěžovatelce nepřiznal náhradu některých nákladů, zejména ale nepřiznal odměnu za nahlížení do spisu dne 6. 8. 2024, neboť to považoval za součást převzetí a přípravy věci v rámci úkonu dle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu.
3. Stěžovatelčinu stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl. Podle krajského soudu není pochyb, že dané aktivity jsou součástí jednoho úkonu právní služby, rozsah nahlížení do spisu v délce 4 hodin a 15 minut je navíc podle soudu excesivní a neodpovídající složitosti věci.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že posuzovaná věc má obecný význam přesahující tuto individuální kauzu, neboť se napadená rozhodnutí přímo dotýkají účelu, podstaty a smyslu práva na obhajobu a na soudní ochranu.
5. Stěžovatelka byla ustanovena obhájkyní až v pokročilé fázi řízení, po proběhnutí přípravné fáze řízení a 8 hlavních líčení, přičemž jí byl rovnou zaslán i odsuzující rozsudek, proti němuž měla do 8 dní od doručení podat odvolání. Kvůli tomu musela upravit svůj pracovní harmonogram a studiu spisu věnovala více než 4 hodiny. Seznámila se tak i s obsahem připojení poškozeného k trestnímu řízení, které vyhodnotila jako vadné, načež byl rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch jejího klienta částečně zrušen. Stěžovatelce přesto za tento úkon nebyla přiznána odměna.
6. Podle stěžovatelky je seznámení se spisem v takto pozdní fázi trestního řízení nutno vnímat jako úkon analogický k úkonu "seznámení se spisem po skončení vyšetřování" podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Tím, že jí soudy za tento nezbytný a účelný úkon odměnu nepřiznaly, nastala údajně absurdní situace, kterou nemohla předpokládat. Napadená rozhodnutí tak podle stěžovatelky svědčí o tom, že "rozhodování o odměnách obhájců je v některých případech bohužel svěřeno do rukou nekompetentních osob". Okresní soud dokonce uvedl, že vůbec nezáleží na tom, jak dlouho by nahlížení do spisu trvalo, což by podle stěžovatelky znamenalo, že pokud by byl obhájce ustanoven např. v rozsáhlé daňové kauze, v níž by se musel seznámit se 150 šanony spisů, byla by mu uhrazena odměna za jeden úkon právní služby. Krajský soud sice tento výklad nepřijal, ale její stížnost přesto zamítl.
7. Stěžovatelka na podporu svých závěrů odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu a dále namítá, že se krajský soud odchýlil od vlastní rozhodovací praxe.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud se stěžovatelkou vznesenou otázkou zabýval již několikrát. V usneseních sp. zn. I. ÚS 2471/23 ze dne 17. 6. 2024 či sp. zn. II. ÚS 2855/24 ze dne 20. 11. 2024 přitom nepovažoval za důvod ke kasačnímu zásahu výklad obecných soudů, že studium spisu, k němuž dojde v těsné časové souslednosti a v souvislosti se seznamováním se s věcí, lze považovat za součást úkonu právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), resp. písm. b) advokátního tarifu. Na tomto zdrženlivém přístupu Ústavní soud neshledává důvod nic měnit ani v podmínkách posuzované věci, kde jde o zjevně bagatelní částku a v níž se krajský soud zabýval i tím, zda nejsou dány konkrétní okolnosti vyžadující odlišný postup (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2087/20 ze dne 22. 9. 2020).
10. Na uvedeném nic nemění ani tvrzený rozpor s jedním jiným rozhodnutím krajského soudu, neboť dílčí nejednotnosti v judikatuře jsou do jisté míry nevyhnutelné a úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury nebo opravování pochybení obecných soudů v bagatelních věcech. Došlo-li skutečně k určitému rozkolísání judikatury týkající se výkladu § 11 odst. 1 písm. a) a b) advokátního tarifu, jde o problém, který má být řešen primárně v rámci soustavy soudů, do které Ústavní soud nepatří (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavnímu soudu je ostatně známo, že Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 7 Tz 66/99 zaujal jiný výklad (viz již citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 2087/20), který by obecné soudy měly brát v úvahu především.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu