I. ÚS 3434/24

Odůvodnění

1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení principů demokratického právního státu vyplývajících z preambule a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a svého práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel byl v roce 2021 uznán vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v řízení osobního motorového vozidla bez řidičského oprávnění, za což mu byla uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců.

3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka, který zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí o přestupku, stěžovatel napadl žalobou u Městského soudu v Praze.

4. Městský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost napadeným usnesením. Poukázal na to, že stěžovatel pozbyl řidičské oprávnění v důsledku zákazu činnosti, jenž mu byl uložen v roce 2020, o čemž byl stěžovatel v příslušném rozhodnutí výslovně poučen. S ohledem na omezení v souvislosti s epidemií onemocnění COVID-19 byl sice stěžovatel ujištěn, že nebude penalizován za to, že neodevzdá řidičský průkaz v zákonné pětidenní lhůtě, z toho však nevyplývá, že by řidičský průkaz nemusel odevzdat vůbec. Stěžovatel tedy neměl důvod domnívat se, že po uplynutí doby zákazu řízení může řídit motorové vozidlo, aniž požádal o vrácení řidičského oprávnění, či že by mu znovu začal platit řidičský průkaz. Tím, že stěžovatel nesplnil stanovenou povinnost odevzdat řidičský průkaz, jednal natolik nezodpovědně, že nelze považovat materiální znak přestupku za vymizelý. Shodně jako městský soud poukázal Nejvyšší správní soud i na to, že podle zákona o silničním provozu, nelze upustit od uložení zákazu činnosti.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu namítá, že v roce 2020 mu byl za překročení nejvyšší povolené rychlosti na dálnici uložen zákaz řízení na jeden měsíc, zatímco za nedbalostní administrativní pochybení byl potrestán zákazem řízení v délce jednoho roku. Tuto disproporci původně nepřehlédl ani městský soud, který žalobě přiznal odkladný účinek. Po dobu řízení před městským soudem stěžovatel nijak neohrozil bezpečnost silničního provozu. Napadená rozhodnutí vycházejí z restriktivní a formalistické aplikace podústavního práva. V této souvislosti stěžovatel odkázal na deficity právní úpravy správního trestání, k jejichž nápravě Ústavní soud vyzval zákonodárce v nálezu ze dne 25. října 2011 sp. zn. Pl. ÚS 14/09, N 183/63 SbNU 117, vyhlášeném pod č. 22/2012 Sb. Pro zmírnění uložené sankce svědčí přinejmenším doba, která již uplynula od spáchání přestupku, jakož i to, že stěžovatel již část trestu vykonal. Stěžovatel potřebuje řidičské oprávnění pro výkon funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti.

6. V návaznosti na to stěžovatel navrhuje zrušení, eventuálně vyslovení neústavnosti § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 a odst. 5 [podle obsahu stížnosti spíše odst. 6, pozn. Ústavního soudu] písm. a) zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. září 2020. Tato ustanovení dle jeho názoru nijak nevymezují materiální znaky svědčící o škodlivosti deliktu a neberou v úvahu, že toliko administrativní porušení zákona je mnohem méně škodlivé než řízení v době, kdy ještě neuplynula doba zákazu činnosti, zejména v době digitalizace veřejné správy. Zákaz činnosti za administrativní pochybení postrádá preventivní funkci a z represivního hlediska je při nemožnosti upustit od uložení této sankce drakonický, ba likvidační. Zákon o silničním provozu dle názoru stěžovatele "není zcela seznatelný", což dokládá tím, že Nejvyšší správní soud aplikoval již zrušené § 125 odst. 5 a 6 tohoto zákona. Stěžovatel též odkázal na odlišná stanoviska k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/09.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, Ústavní soud zasahuje do jejich rozhodovací činnosti (například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18, U 4/89 SbNU 803).

9. Stěžovatelovu argumentaci lze shrnout tak, že uložený správní trest - zejména zákaz řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku - považuje za nepřiměřeně přísný s ohledem na povahu jeho jednání. Nicméně již správní soudy stěžovateli vysvětlily, proč byl v jeho případě naplněn materiální znak přestupku (viz zejména bod 24 usnesení Nejvyššího správního soudu v kontextu nesplnění povinnosti odevzdat řidičský průkaz v návaznosti na dříve uložený zákaz řízení a bod 21 rozsudku městského soudu týkající se doby, která uplynula od konce dříve uloženého zákazu řízení). Věnovaly se i otázce zavinění stěžovatele v souvislosti s rozdílem mezi řidičským průkazem a řidičským oprávněním (bod 20 rozsudku městského soudu, bod 22 usnesení Nejvyššího správního soudu). Výtka stěžovatele, že správní soudy k věci přistoupily čistě formalisticky, tudíž není opodstatněná. K námitce, že městský soud stěžovatelově žalobě původně přiznal odkladný účinek, lze jen stručně uvést, že rozhodnutí o odkladném účinku je rozhodnutím předběžné povahy, z něhož samozřejmě nelze jakkoli předjímat rozhodnutí ve věci samé (z poslední doby například usnesení ze dne 30. ledna 2024 sp. zn. III. ÚS 27/24, bod 9, či usnesení ze dne 4. března 2009 č. j. I. ÚS 1742/07).

10. Z hlediska přiměřenosti správního trestu je potom klíčové, že byl uložen na samé spodní hranici zákonné sazby, přičemž zákon o silničním provozu nepřipouští upuštění od uložení trestu zákazu činnosti. Nejvyšší správní soud v tomto směru přiléhavě odkázal na již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 14/09, v němž Ústavní soud vyhodnotil jako ústavně konformní tehdy účinný § 22 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který shodně jako ustanovení zákona o silničním provozu aplikovaná na stěžovatelův případ přikazoval uložit za přestupek spočívající v řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění pokutu ve výši minimálně 25 000 Kč a zákaz činnosti na dobu minimálně jeden rok. Ústavní soud vyšel zejména z toho, že formulace jednotlivých skutkových podstat přestupků a nastavení sankcí je v kompetenci zákonodárce (viz obdobně například nález ze dne 30. července 2013 sp. zn. Pl. ÚS 37/11, N 136/70 SbNU 263, vyhlášený pod č. 299/2013 Sb., bod 53 a následující). Prostor pro zásah Ústavního soudu je pouze v případě překročení ústavních limitů, což v tomto případě nenastalo. Ústavní soud neshledává důvod se od svých dřívějších závěrů odchýlit (shodně usnesení ze dne 30. července 2020 sp. zn. II. ÚS 4097/17, bod 19). Doplnit lze, že řadu deficitů, o nichž se Ústavní soud zmiňoval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/09 (aniž je však označil za neústavní), odstranil zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, který přinesl jednotnou a komplexní úpravu správního trestání, a to v hmotněprávní i procesní rovině.

11. K námitce, že zákon o silničním provozu neskýtá prostor pro zohlednění materiální stránky přestupku, Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na obecnou definici přestupku v § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, která odráží tzv. formálně-materiální pojetí. Materiální znak (společenskou škodlivost) tedy musí naplňovat každé správně trestné jednání. Obecně však lze vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Materiální stránkou přestupku má smysl se blíže zabývat zejména v hraničních, výjimečných případech, pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti (již citované usnesení sp. zn. II. ÚS 4097/17, bod 16). Jak již bylo uvedeno, správní soudy se ve stěžovatelově případě naplnění materiální stránky přestupku věnovaly v dostatečném rozsahu.

12. Deficit aplikované právní úpravy nelze spatřovat ani v tom, že nerozlišuje mezi závažností řízení bez řidičského oprávnění (slovy stěžovatele "administrativního pochybení") a řízení v době platnosti zákazu řízení. Tento rozdíl totiž odráží právní řád jako celek, neboť řízením v době platnosti (správního) trestu zákazu této činnosti může být naplněna skutková podstata přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (k tomu viz přiměřeně usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013 sp. zn. 15 Tdo 876/2013).

13. Odkaz Nejvyššího správního soudu na § 125 odst. 5 a 6 zákona o silničním provozu (bod 25 napadeného usnesení), z něhož stěžovatel dovozuje nepřehlednost zákona o silničním provozu, je zjevnou chybou v psaní. Z kontextu je zřejmé, že Nejvyšší správní soud odkazoval na § 125c zákona o silničním provozu.

14. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost včetně s ní spojeného návrhu na zrušení § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 a odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. září 2020 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

15. Jelikož Ústavní soud rozhodl o samotné ústavní stížnosti bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti. Tento návrh ostatně sdílí osud ústavní stížnosti, a proto i jej nutno považovat za odmítnutý.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu