Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pospíchala, zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2025 č. j. 30 Cdo 1867/2025-70, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2025 č. j. 11 Co 25/2025-51 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 16 C 26/2024-35, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V projednávané věci nebyla stěžovateli přiznána finanční kompenzace za nepřiměřenou délku řízení o žádosti o poskytnutí informace. Toto rozhodnutí je jedním z mnoha, v nichž Ústavní soud kvazimeritorně vypořádal ústavní stížnost téhož stěžovatele, zastoupeného stejným advokátem, ve věci tvrzeného porušení práva na informace (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2026 sp. zn. III. ÚS 3382/25).
Vymezení věci
2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 117 360 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem (na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dále jen "zákona o odpovědnosti za škodu"). Tato újma mu vznikla nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informace, o níž požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí. Konkrétně požadoval poskytnutí anonymizovaného rozhodnutí, včetně doprovodných informací, týkající se žádosti o příspěvek na bydlení. Řízené trvalo celkem 1 rok a 10 měsíců.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v napadeném rozsudku konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I). Tímto konstatováním byla podle obvodního soudu poskytnuta stěžovateli dostatečná satisfakce a nebylo nutno přiznávat zadostiučinění v peněžité formě. Obvodní soud proto požadavek na zaplacení částky 117 360 Kč s příslušenstvím zamítl jako nedůvodný (výrok II.).
4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud zdůraznil velké množství stěžovatelových žádostí o informace, což se odráží v množství vedených kompenzačních řízení. Skutkové i právní závěry obvodního soudu označil městský soud za správné a podložené judikaturou vydanou v obdobných věcech. Význam řízení (co bylo pro stěžovatele "v sázce") byl nepatrný. Městský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že vedlejší účastnice konala obstrukčně a úmyslně vytvořila průtahy.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 17, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Stěžovatel namítá, že ačkoli obecné soudy shledaly řízení o jeho žádosti o poskytnutí informace nepřiměřeně dlouhým, způsob, jakým posoudily formu a výši zadostiučinění, neodpovídá intenzitě a povaze zásahu. Zdůrazňuje, že řízení, které mělo být podle zákona vyřízeno v řádu dnů, trvalo celkem 667 dnů, přičemž jeho předmětem byl výkon základního práva na informace, jehož smyslem je včasnost a aktuálnost informace. Dále namítá, že soudy bez jakéhokoli konkrétního skutkového podkladu převzaly tvrzení státu o "marginálním" významu předmětu řízení pro stěžovatele. Tím fakticky obrátily důkazní břemeno, neboť mu kladly k tíži, že neprokázal zvláštní význam řízení, ačkoli judikatura vychází ze standardního významu a na státu je povinnost tvrdit a prokázat opak. Konstatování porušení práva je v případě základního práva na informace v kontextu evropského standardu nepřiměřené a v rozporu s požadavkem na účinný prostředek nápravy, jak jej zdůrazňuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP").
8. Současně stěžovatel namítá přepjatý formalismus v postupu Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl, aniž by se věcně vypořádal s výslovně formulovanými právními otázkami, jež se týkaly jednak rozložení důkazního břemene při posuzování významu řízení, jednak přiměřenosti pouhé deklaratorní satisfakce a symbolické peněžité částky při extrémní délce řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele formálně zamítl bez věcného zhodnocení.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V posuzované věci nebylo sporu o tom, že řízení související se žádostí stěžovatele bylo nepřiměřeně dlouhé, a že tato skutečnost zakládá nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu. Spornou zůstala výlučně otázka formy a výše přiměřeného zadostiučinění. Úkolem Ústavního soudu je proto posoudit, zda obecné soudy při stanovení zadostiučinění postupovaly v mezích § 31a odst. 3 citovaného zákona, a zda své závěry opřely o srozumitelné, logické a přezkoumatelné odůvodnění. Do samotného hodnocení jednotlivých okolností případu Ústavní soud zásadně nezasahuje; jeho ingerence přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by závěry obecných soudů byly extrémní, tedy zjevně vybočující ze smyslu a účelu zákonné úpravy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2699/23 ze dne 28. 2. 2024, bod 19). Pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy jednotlivým kritériím přisoudily váhu, věc do ústavněprávní roviny sám o sobě neposouvá (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010).
12. Stanovení formy a výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení náleží především obecným soudům, které musí v rámci volné, nikoli však libovolné úvahy zhodnotit všechny relevantní okolnosti konkrétní věci a své závěry přesvědčivě odůvodnit. Jedním z významných kritérií podle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu je význam předmětu řízení pro poškozeného. Zvláštní význam se typicky (nikoli však výlučně) přiznává řízením, která se bezprostředně dotýkají osobní svobody, rodinných vztahů, osobního stavu, ochrany osobnosti nebo pracovněprávních nároků. V projednávané věci o žádné z těchto řízení nešlo. Předmětem posuzovaného řízení byla jedna z mnoha žádostí stěžovatele o poskytnutí informací o příjemcích sociálních dávek (celkem šlo o 25 žádostí). Kromě toho vedl stěžovatel vůči jiným subjektům další spory (celkem 15). Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí ohledně způsobu a formy zadostučinění řádně odůvodněna, neboť z nich srozumitelně vyplývá, proč posuzované řízení mělo pro stěžovatele pouze nepatrný význam.
13. Stěžovatel svou argumentaci opírá zejména o ústavněprávní povahu práva na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny a zdůrazňuje, že toto právo není podmíněno prokazováním konkrétního zájmu. Je však třeba rozlišovat mezi samotnou realizací práva na informace a náhradou újmy způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny; právě při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění zákon výslovně ukládá přihlédnout k významu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti za škodu.]. Obecné soudy přitom nepochybily, pokud vycházely z toho, že tvrzení o zvýšeném významu řízení musí uplatnit a případně doložit sám poškozený, neboť soudy nemohou význam řízení pro konkrétního účastníka presumovat. Nejsou-li uvedena konkrétní tvrzení o tom, jaké subjektivní právo bylo v důsledku opožděného poskytnutí informace dotčeno či ohroženo, nelze považovat závěr o nepatrném významu řízení za ústavně nekonformní. K totožným závěrům dospěl Ústavní soud i v řízení o obdobné stěžovatelově ústavní stížnosti (viz usnesení ze dne 5. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 3382/25, usnesení ze dne 21. 1. 2026 sp. zn. II. ÚS 3470/25, nebo usnesení ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2520/25).
14. Ani ze stěžovatelem odkazované judikatury ESLP nevyplývá, že by vždy mělo být poskytováno peněžité přiměřené zadostiučinění (které navíc - byť v nižší než v požadované výši - vedlejší účastnice stěžovateli poskytla). Odůvodnění obecných soudů naopak reflektuje ustálenou rozhodovací praxi ESLP i Ústavního soudu, podle níž lze poskytnout zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva, mělo-li řízení pro účastníka pouze nepatrný význam (srov. např. rozsudky ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 26. 3. 2006 č. 64890/01, bod 93; ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003 č. 44978/98, bod 72; ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, č. 33079/96, bod 122; srov. též nález sp. zn. IV. ÚS 2699/23 ze dne 28. 2. 2024).
15. S ohledem na výše uvedené je nutné odmítnout rovněž námitku přepjatě formalistického postupu Nejvyššího soudu, neboť odůvodnění jeho usnesení odpovídá zjištěným okolnostem dané věci. Nejvyšší soud se zabýval jednotlivými námitkami předestřenými v dovolání a srozumitelně a s odkazem na svou ustálenou rozhodovací praxi vyložil, proč nezakládají přípustnost dovolání, resp. proč vykazují vady. Takový postup nelze považovat za přepjatě formalistický.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu