Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Terezy Adamyk, advokátky, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2025 č. j. 58 Co 271/2025-107 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. července 2025 č. j. 14 Nc 3023/2025-89, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení, a to v bagatelní výši [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
2. Z ústavní stížnosti a příloh plyne, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením přiznal stěžovatelce, jako opatrovnici v řízení o svéprávnosti a opatrovnictví posuzované, odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 1 450 Kč. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky potvrdil rozhodnutí obvodního soudu a současně nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva podle čl. 1 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdí, že vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, rozdílně upravuje tarifní hodnotu ve věcně totožných řízeních, když mezi § 9 odst. 2 a § 9 odst. 7 advokátního tarifu rozlišuje pouze podle toho, zda jde o advokáta zvoleného či ustanoveného. To považuje za protiústavní, svévolnou a diskriminační normotvorbu. Podle ní se v obou případech jedná o obsahově totožné úkony právní služby, a proto by i odměna za ně měla být podle stejné tarifní hodnoty. Obecné soudy proto rozhodly nesprávně, když stěžovatelce přiznaly nižší odměnu podle § 9 odst. 7 advokátního tarifu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud se obdobnými návrhy téže stěžovatelky již zabýval, přičemž je shledal zjevně neopodstatněnými (usnesení ze dne 4. února 2026 sp. zn. II. ÚS 219/26, usnesení ze dne 11. února 2026 sp. zn. II. ÚS 118/26 či usnesení ze dne 19. února 2026 sp. zn. III. ÚS 218/26). Stěžovatelce jsou tato rozhodnutí známa, a proto na ně v zájmu stručnosti Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
6. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neexistují-li ve věci mimořádné okolnosti, typicky v podobě přesahu vlastních zájmů stěžovatele [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), body 11 a 34; nález ze dne 8. dubna 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37]. Bylo tak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila, v čem tkví zcela mimořádné okolnosti, které by bagatelnímu případu dodávaly ústavněprávní význam. Takové argumenty však stěžovatelka nepředložila a ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. Takové důvody nepředstavuje ani stěžovatelčina argumentace protiústavností ustanovení § 9 odst. 7 advokátního tarifu. Ústavní soud totiž nálezem ze dne 10. prosince 2025 sp. zn. Pl. ÚS 32/25 (4/2026 Sb.) příslušnou část uvedeného ustanovení zrušil, čímž systémový ústavněprávní problém vyřešil. Již v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (bod 34) přitom Ústavní soud uvedl, že "je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele." Takové však stěžovatelka nepředložila.
7. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nyní posuzovaná věc se odlišuje od případu řešeného nálezem ze dne 11. února 2026 sp. zn. IV. ÚS 1685/25. V něm totiž stěžovatel podal i návrh na zrušení § 9 odst. 7 advokátního tarifu, který se argumentačně shodoval s návrhem, který vedl ke zrušení uvedeného ustanovení advokátního tarifu citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 32/25. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1685/25 (bod 20) dovodil, že na daný případ proto nelze aplikovat závěry judikatury Ústavního soudu o ústavních stížnostech týkajících se bagatelních nákladů řízení, neboť bylo "jen náhodou a shodou okolností, že tato věc sama neiniciovala řízení o zrušení dané části advokátního tarifu." Aniž by Ústavní soud dále zvažoval jejich význam, takové okolnosti v nyní posuzovaném případu přítomny nebyly, a Ústavní soud proto následuje výše uvedenou početnou judikaturu k bagatelním nákladovým věcem.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu