I. ÚS 3459/24

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. První vedlejší účastnice (stát) se žalobou proti stěžovateli jako po osobě zapsané v katastru nemovitostí jako vlastník domáhala určení svého vlastnického práva k pozemkům parc. č. X1 (vytvořeného oddělením z parc. č. X2) a parc. č. X3 (vytvořeného oddělením z parc. č. X4) v k. ú. Beroun, přesněji řečeno zprvu se domáhala určení vlastnického práva k oběma pozemkům parc. č. X2 a X4 jako celku a následně vzala žalobu částečně zpět a setrvala na požadavku určení vlastnického práva jen k odděleným pozemkům (vymezeným geometrickým plánem) č. X1 a X3.

3. Okresní soud prvním rozsudkem č. j. 10 C 438/2020-230 ze dne 20. října 2021 žalobě státu zcela vyhověl. Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Co 43/2022-282 ze dne 19. května 2022 rozsudek okresního soudu potvrdil jen v části týkající se pozemku parc. č. 1 a ve zbývajícím rozsahu (tedy ohledně pozemku parc. č. 3 a nákladů řízení) rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Uložil okresnímu soudu, ať se zabývá otázkou vydržení podle právní úpravy účinné od 1. ledna 1992.

4. Okresní soud poté napadeným rozsudkem rozhodoval tedy již jen o druhém z pozemků a znovu určil, že první vedlejší účastnice je jeho vlastnicí a že druhý vedlejší účastník má příslušnost s tímto pozemkem hospodařit (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III) a povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok IV). Krajský soud druhý rozsudek okresního soudu (k odvolání stěžovatele) napadeným rozsudkem potvrdil (ve výroku II ve správné výši náhrady nákladů řízení) (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

5. K peripetiím ohledně vlastnictví k dotčeným pozemkům lze ve stručnosti uvést následující: Stát převzal pozemky do držby na základě kupní smlouvy ze dne 17. prosince 1979. V evidenci nemovitostí zůstali zapsáni prodávající, postavení státu a platnost smlouvy však nezpochybňovali. Dne 20. prosince 1984 sice uzavřeli ohledně prvního z pozemků kupní smlouvu se stěžovatelem, ale když pak stěžovatel v roce 1991 upozornil druhého vedlejšího účastníka, že na jeho pozemku je skládka, byl odkázán na existenci smlouvy z roku 1979. Teprve v řízení zahájeném druhým vedlejším účastníkem v roce 1992 bylo zjištěno, že kupní smlouva z roku 1979 je pro absenci pravého podpisu jednoho z prodávajících neplatná. Námitka absence pravého podpisu prodávajícího byla uplatněna až v řízení o jeho pozůstalosti v lednu 1992. Ohledně druhého pozemku (jehož jako jediného se ústavní stížnost v této věci týká) pak uzavřel stěžovatel kupní smlouvu s právními nástupkyněmi původních vlastníků až dne 21. srpna 2000.

6. Kupní smlouva z roku 1979 tedy byla pro absenci pravého podpisu jednoho z prodávajících absolutně neplatnou a nebyla právním titulem pro nabytí vlastnického práva státem. V polovině nultých let tohoto století se stěžovatel jako "knihovní vlastník" v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 40/2004 domáhal po druhém vedlejším účastníku vyklizení pozemků parc. č. X2 a X4 a neuspěl. Druhý vedlejší účastník se totiž bránil tím, že stěžovatel vlastník není, že stát pozemky přes neplatnost kupní smlouvy z roku 1979 nabyl, a to na základě vydržení, současně poukazoval na to, že vzhledem k tomu, že stát po uzavření kupní smlouvy pozemky zabral (převzal držbu) ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě jinému zemědělskému majetku ("zákon č. 229/1991 Sb."), oprávněným osobám tak svědčil restituční nárok, ale žádná jej neuplatnila, i proto je vlastníkem pozemků v duchu restituční judikatury stát. Této argumentaci přisvědčil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2135/2017 ze dne 25. září 2019.

7. Závěry tam vyslovené byly zásadní i pro tuto věc. Okresní soud je aplikoval na oba pozemky již v prvním rozsudku. Krajský soud zprvu jen v části týkající se pozemku parc. č. X1 a ohledně pozemku parc. č. X3 uložil okresnímu soudu, ať se zabývá otázkou vydržení podle právní úpravy účinné od 1. ledna 1992. Okresní soud vázán tímto názorem se touto otázkou zabýval a dospěl k závěru, že podmínky pro vydržení byly naplněny a vysvětlil, že i při tomto právním posouzení je žaloba důvodná a stát je vlastníkem.

8. Věcí se pak k odvolání stěžovatele zabýval znovu krajský soud. Ten (nově) i ohledně pozemku parc. č. X3 aplikoval právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2135/2017 ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 7 C 40/2004 mezi stěžovatelem jako žalobcem a druhým vedlejším účastníkem (město Beroun) jako žalovaným o vyklizení pozemků parc. č. X2 a X4. Otázka vlastnického práva k pozemkům tam byla řešena jako předběžná. Nejvyšší soud mezi oběma pozemky při právních závěrech nerozlišoval. Považoval za podstatné, že je stát, ač kupní smlouva, kterou uzavřel, byla absolutně neplatnou, oba převzal a vykonával k nim držbu (později pak druhý vedlejší účastník) a žádná z oprávněných osob podle restitučních předpisů k pozemkům neuplatnila restituční nárok a vlastnické právo tak znovu nezískala. Krajský soud se tak v napadeném rozhodnutí ztotožnil s právními závěry okresního soudu učiněnými v jeho prvním rozsudku ze dne 10. října 2021, uznal, že jeho předchozí právní názor nebyl správný, že zde nebyl důvod rozdílně posuzovat pozemky parc. č. X1 a X3 a odkázal k tomu na judikaturu Nejvyššího soudu. Krajský soud se současně podrobně v bodech 24 až 39 rozsudku zabýval otázkou vydržení pozemku parc. č. X3 a (až na drobnost, pro výsledný závěr nevýznamnou) aproboval i závěry okresního soudu ohledně vydržení, které by vedly také k závěru, že vlastníkem je stát.

9. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že obstojí již prvotní závěr, na kterém je rozhodnutí krajského soudu založeno (že pokud právní předchůdci stěžovatele, resp. stěžovatel sám, neuplatnili právo k pozemku prostřednictvím tzv. restitučních předpisů, ač na ně dopadaly, nemohou se úspěšně bránit tím, že stát vlastnictví nikdy nenabyl a domáhat se nároků k tomuto pozemku mimo restituční předpisy). Z pohledu dovolacího přezkumu je pak již nadbytečné zabývat se otázkou případného vydržení vlastnického práva, neboť i kdyby tato otázka správně posouzena nebyla, ve svém výsledku je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů závěr o vlastnickém právu první vedlejší účastnice (státu) správný. Nejvyšší soud odůvodnil, že krajským soudem přijatý závěr o vlastnickém právu první vedlejší účastnice a vztahu obecných a restitučních předpisů je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Zdůraznil přitom, že v dané věci se s ohledem na skutkové okolnosti (absence nerušeného užívání pozemků stěžovatelem) neuplatní výjimka ve prospěch ochrany vlastníka mimo restituční předpisy založená judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vycházející z absence rozumného důvodu pro postup vlastníka zapsaného ve veřejném seznamu (jehož vlastnické právo nikdo nezpochybňoval) podle restitučních předpisů.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které podle jeho názoru na nyní posuzovanou věc dopadají. Obšírně vysvětluje, proč podle jeho názoru důvod pro uplatnění restitučního nároku v jeho věci nebyl, neboť byl zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, stejně jako jeho právní předchůdci, jde-li o druhý z pozemků. Je pravdou, že druhý vedlejší účastník jejich vlastnictví zpochybnil s odůvodněním, že pozemky nabyl v roce 1979, takový důvod však s restitucemi nesouvisí (šlo o neplatný právní úkon, který nebyl učiněn ani v tísni, ani za nápadně nevýhodných podmínek). Stěžovatel nesouhlasí s tím, že pozemky trvale a nepřetržitě držel stát. Namítá, že obě části pozemku užíval do roku 1991. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že druhý vedlejší účastník neměl ke dni 1. ledna 1992 žádné informace, které by byly způsobilé navodit pochybnosti o tom, že mu předmět nabývacího titulu patří. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nemůže být oprávněný držitel věci v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu, a uvede k tomu možné důvody. Uvedl-li krajský soud, že prohlášení dědiček manželů Vondrákových, které nejprve v roce 1991 akceptovaly existenci kupní smlouvy, poté však v odvolání uvedly, že podpis úpravy dědictví naznačuje nedokonalost dřívějších právních aktů a prokazuje jednání v "tísni", nebo že "ruší svůj podpis", neboť v té době jedna z nich "neměla potřebné informace", nepředstavuje rozhodnou skutečnost, která by při obvyklé míře opatrnosti vedla držitele objektivně k pochybnostem o tom, že mu nemovitosti patří, je takový závěr s výše uvedenou judikaturou v rozporu. To platí i pro závěr soudů v tom, že stát převzal držbu obou pozemků, učiněný za situace, kdy postavená zeď o výměře cca 52 m2 zabírala 0,1 % prvního a 0,5 % druhého pozemku a veškerá ostatní plocha pozemků severně i jižně od zdi zůstala zcela nedotčena. Stěžovatel se neztotožňuje ani s právním závěrem obecných soudů o přechodu vlastnictví ze státu na druhého vedlejšího účastníka, tedy o podřazení pozemku do režimu zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a následném přechodu zpět na stát k 1. dubnu 2013.

11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

12. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

13. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda je první vedlejší účastnice vlastníkem pozemku parc. č. X3. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění těchto rozsudků podrobně, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se otázkou existence tvrzeného vlastnického práva stěžovatele k uvedenému pozemku (včetně splnění podmínek případného vydržení) zevrubně zabývaly. Jejich přijatému právnímu závěru nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout, a to ani s ohledem na stěžovatelem rozsáhle citovanou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Naopak z odůvodnění je zřejmé, že napadená rozhodnutí respektují judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, kterou stěžovatel v obecné rovině ani nezpochybňuje, pouze je toho názoru, že na jeho situaci nedopadá. Obecné soudy způsobem, kterému nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, vysvětlily, proč rozhodnutí, z nichž ve svých závěrech vycházely, dopadají i na posuzovanou věc. Jen to, že s jejich závěry stěžovatel nadále nesouhlasí, nečiní ústavní stížnost důvodnou.

14. Podstatné zde je, že stát pozemek v minulosti převzal za podmínek, na které typově dopadaly tzv. restituční předpisy a oprávněné osoby neuplatnily restituční nárok. Nevyužití možnosti usilovat o vydání nemovitostí podle restitučních předpisů nelze obcházet aplikací obecných předpisů. To Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. prosince 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a znovu své závěry shrnul v plenárním nálezu Pl. ÚS 10/24. Ústavní soud poukazuje zejména na závěry shrnuté v bodech 58 až 62, které zdůrazňují ve vztahu k existenci vlastnického práva státu význam (byť jen pouhého) převzetí věci státem (bez ohledu na titul) v rozhodném období nebo před ním.

15. Jak přiléhavě s odkazem na svou judikaturu a na judikaturu Ústavního soudu konstatoval Nejvyšší soud, restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému, a z toho důvodu v případech, na něž typově míří restituční předpisy, se nelze úspěšně domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů. Nejvyšší soud výstižně poukázal na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, z něhož uvedený právní názor vyplývá. V poměrech nyní posuzované věci pak obecné soudy správně dovodily, že převzetí věci státem na základě neplatné kupní smlouvy je z hlediska posouzení otázky vztahu restitučních předpisů k obecnému předpisu podřaditelné pod pojem "převzetí věci bez právního důvodu" [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.]. Není přitom pravdou, jak uvádí stěžovatel, že důvod spočívající v absolutně neplatné kupní smlouvě s restitucemi nesouvisí, když smlouva nebyla uzavřena v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatel zde zaměňuje důvody uvedené v § 6 odst. 1 písm. k) a p) zákona č. 229/1991 Sb. Na uvedeném nic nemění stěžovatelem tvrzená skutečnost, že zákon výslovně neuvádí, že "neplatná kupní smlouva by mohla být podřazena pod písm. p)". Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že neměl (či jeho právní předchůdci) rozumný důvod k uplatnění práva podle restitučního předpisu. Naopak závěru Nejvyššího soudu, že převzal-li stát cizí věc zcela bez platného právního důvodu (tj. i na základě absolutně neplatného právního úkonu), držby se ujal a vykonával ji po celé rozhodné období, pak obsah restitučních předpisů musí pojmově směřovat i k nápravě těchto situací a stavů, nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. Nijak excesivní se v tomto směru nejeví ani podrobné závěry obecných soudů k druhé cestě k témuž závěru o vydržení a existence dobro věrné držby druhého vedlejšího účastníka ke dni 1. ledna 1992.

16. Zpochybňuje-li stěžovatel držbu státu k předmětnému pozemku a tvrdí, že jej po celou dobu nepřetržitě užíval, toto jeho tvrzení neodpovídá přesvědčivě zjištěnému skutkovému stavu, podle kterého první vedlejší účastnice a následně druhý vedlejší účastník předmětný pozemek užívali a chovali se k němu jako vlastníci, proti čemuž manželé Vondrákovi ničeho nenamítali, nebránili stavbě zdi a respektovali držbu pozemku parc. č. X4 první vedlejší účastnice v části pozemku nade zdí, neboť si byli vědomi existence kupní smlouvy z roku 1979. Ostatně skutečnost, že v rozhodném období došlo k užívání předmětných pozemků za účelem vybudování opěrné zdi, což předpokládalo převzetí jejich držby, byla konstatována již v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2135/2017 (spor o vyklizení pozemků), z něhož krajský soud v nyní posuzované věci vycházel. Ke ztrátě dobré víry druhého vedlejšího účastníka došlo až 10. ledna 1992, v tu dobu však již účinky vydržení nastaly (bod 34 rozsudku krajského soudu).

17. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí velmi podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní.

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 22. ledna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu