Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Julie Sedlákové Oravové a JUDr. Tomáše Sedláka, zastoupených JUDr. Martinou Tesařovou, advokátkou, sídlem Bratronice 241, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2025 č. j. 25 Co 262/2024-119, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Martiny Prachařové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelům se náhrada nákladů zastoupení státem nepřiznává.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé napadají ústavní stížností rozhodnutí soudu ve sporu o náhradu škody. Nesouhlasí s jeho závěrem, že jim nevznikla škoda, a považují jej za rozporný s prokázaným stavem. Také brojí proti nákladovému výroku.
2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé uzavřeli smlouvy o dílo s bývalým manželem vedlejší účastnice. Zálohu za cenu díla si nechal poslat na účet jejich nezletilého syna, který založila vedlejší účastnice. Už v té době totiž bylo na jeho majetek vedeno několik exekucí. Jelikož bývalý manžel vedlejší účastnice dílo nezhotovil, uplatnili stěžovatelé nárok na plnění soudně a následně přistoupili k výkonu rozhodnutí. I tak však jejich nárok nebyl uspokojen. Podali proto vůči vedlejší účastnici žalobu na náhradu škody ve výši necelých 54 tisíc Kč s příslušenstvím k Okresnímu soudu v Kladně (dále jen "okresní soud"). Škodu jim měla způsobit tím, že se podílela na utajení příjmů svého bývalého manžela.
3. Okresní soud žalobu zamítl, jelikož mezi jednáním a způsobenou škodou neshledal příčinnou souvislost. Proti jeho rozsudku podali stěžovatelé odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Krajský soud rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, svůj závěr o nezbytnosti zamítnout žalobu však založil na tom, že stěžovatelům vůbec nevznikla škoda. Dospěl též k tomu, že je potřeba změnit rozsudek okresního soudu v nákladovém výroku, a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů v celkové výši 1 500 Kč. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl.
4. Stěžovatelé napadají ústavní stížností pouze rozsudek krajského soudu a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále požaduje náhradu nákladů spojených s podání ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelé svou ústavní stížnost zakládají především na nesouhlasu se závěrem krajského soudu, že jim nevznikla škoda. Tato námitka se však pohybuje v rovině podústavního práva, navíc ani nebyla kvalifikovaně uplatněna v rámci dovolacího řízení. Stěžovatelé sice předložili Nejvyššímu soudu dovolací otázku ohledně vzniku škody, nicméně podle Nejvyššího soudu u ní řádně nevymezili předpoklady přípustnosti. Tento závěr (ani samotné rozhodnutí) stěžovatelé v ústavní stížnosti ani nerozporují. Pokud stěžovatelé řádně nepředložili svou námitku (týkající se výkladu podústavního práva - předpokladů vzniku škody) Nejvyššímu soudu, nemohl se k ní Nejvyšší soud vyjádřit, a tím spíš není namístě, aby se k ní nyní vyjadřoval Ústavní soud. Z pohledu subsidiarity ústavní stížnosti je tak námitka materiálně nepřípustná, neboť je třeba, aby stěžovatelé setrvale uplatňovali v opravných prostředcích ty námitky (je-li to možné), s nimiž se následně hodlají obrátit na Ústavní soud [viz nález ze dne 2. srpna 2022, sp. zn. III. ÚS 377/20, bod 23 a tam citovaná judikatura či nález ze dne 24. července 2025 sp. zn. I. ÚS 1919/24 (N 96/113 SbNU 132), bod 19]. Ústavní soud pouze dodává, že krajský soud ve svém rozhodnutí svůj závěr o absenci škody z pohledu ústavněprávního přezkumu dostatečně odůvodnil a je z něj zřejmé, že jej založil i na dostatečně zjištěném skutkovém stavu (viz zejména body 22 až 25 napadeného rozsudku).
7. Co se týče námitek stěžovatelů ohledně povinnosti nahradit náklady řízení, z judikatury Ústavního soudu plyne, že námitky v nákladových věcech jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které je činí co do ústavní roviny významnou [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), bod 11]. Tímto stanoviskem Ústavní soud také překonal závěry, na které stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují. Pokud odvolací soud změní nákladový výrok soudu prvního stupně v neprospěch odvolatele, nejsou tím porušena jeho ústavně zaručená práva. Za této situace (a též s vědomím toho, že jde o zjevně bagatelní částku) Ústavní soud neshledal důvod pro svůj kasační zásah.
8. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
9. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyla splněna zákonná podmínka pro to, aby Ústavní soud mohl podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět návrhu na náhradu nákladů zastoupení stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu