I. ÚS 3485/24

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatel se žádostí ze dne 6. dubna 2022 domáhal podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím v rozhodném znění ("zákon č. 106/1999 Sb."), u Magistrátu města Zlína, Městského informačního a turistického střediska ("Magistrát") poskytnutí seznamů faktur a veškerých ostatních plateb proplacených Magistrátem v letech 2007 až 2017. Magistrát žádost odmítl rozhodnutím sp. zn. MMZL 079010/2022 ze dne 21. dubna 2022, přičemž upozornil na předchozí žádosti stěžovatele o tytéž informace ze dne 22. října 2017, 23. října 2017 a 27. března 2021, na základě nichž stěžovateli již požadované seznamy faktur a plateb poskytl, s výjimkou anonymizace osobních údajů, provedené v souladu s § 8 a 8b zákona č. 106/1999 Sb.

3. Proti rozhodnutí Magistrátu podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím č. j. KUZL 42021/2022 ze dne 24. května 2022 zamítl a rozhodnutí Magistrátu potvrdil, neboť v jeho postupu žádné pochybení neshledal. Doplnil, že požadované informace jsou poskytovány v podobě, v jaké ji má povinný subjekt k dispozici a jejich případné vady, na které stěžovatel upozorňuje, cestou žádostí o poskytnutí informací řešit nelze.

4. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, v níž (po jím provedené "revizi" faktur) namítal, že buď Magistrát vede neprůkazné účetnictví, nebo neposkytl stěžovateli všechny ucelené informace. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že Magistrát je podle § 2 zákona č. 106/1999 Sb. povinen požadované informace poskytnout v takovém rozsahu, v jakém je měl v okamžiku doručení žádosti o informace. Předmětem zkoumání může být pouze to, zda stěžovatel získal požadované informace, nikoli přezkoumání řádného vedení účetnictví povinným subjektem. Krajský soud konstatoval, že nic stěžovateli nebrání, aby určitou informaci požadoval opakovaně, v takovém případě je na povinném subjektu, aby z tohoto důvodu žádost zamítl a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Tomuto požadavku podle krajského soudu Magistrát dostál. Skutečnost, že v jednom evidenčním záznamu v knize došlých faktur chybí určitý údaj, neznamená, že Magistrát neposkytl kompletní informace. Takový údaj mohl být součástí jiného účetního záznamu, který se nedostal do sféry stěžovatele, neboť o něj nežádal.

5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť stěžovatel relevantně nezpochybnil první z východisek, na nichž bylo rozhodnutí krajského soudu založeno, tedy že se v režimu žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. nelze zabývat tím, zda k žádosti poskytnuté účetní záznamy mají nedostatky či chyby. Za této situace již Nejvyšší správní soud není povinen vypořádat kasační námitky týkající se závěru krajského soudu, že skutečnost, že v evidenčním záznamu v knize došlých faktur určitý údaj není obsažen, neznamená bez dalšího, že byl v tomto záznamu povinným subjektem dříve veden (mohl být veden v jiných záznamech, o které stěžovatel nepožádal). I kdyby totiž kasační argumentace stěžovatele byla důvodná, obstál by rozsudek krajského soudu na východisku, že přezkoumat nedostatky a chyby v předložených účetních záznamech v tomto řízení nelze.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že informace, které mu Magistrát v letech 2017 až 2021 k jeho předchozím žádostem poskytl, nejsou úplné (což mimo jiné předpokládá na základě svých zkušeností s neúplnými informacemi poskytnutými mu Magistrátem v roce 2008 za období let 2007 až 2008), není však schopen unést důkazní břemeno a tuto skutečnost dokázat, neboť nemá k dispozici účetní knihy potřebné ke znaleckému přezkoumání poskytnutých informací. Stejně tak nemá možnost získat kopie bankovních výpisů nebo informace o pohybech na účtech Magistrátu. K přezkumu pravdivosti poskytnutých informací nepřistoupil ani krajský soud, ani nevyžádal informace z bank, ve kterých má Magistrát účty a nepředvolal stěžovatelem navrženého svědka k výslechu. Odkazuje-li Nejvyšší správní soud na přezkum hospodaření obcí podle § 42 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ten je zcela odlišný od přezkumu prováděného stěžovatelem jako žadatelem o informace, neboť se při něm hodnotí, zda jsou záznamy řádně zaúčtovány z hlediska zákona o účetnictví, a to pouze namátkovým způsobem, přičemž se nedělá forenzní audit, nekontrolují všechny faktury a souvislosti číselných řad, a neposuzuje se potřebnost a účelnost jednotlivých plateb ani jejich výše z hlediska jejich obvyklosti. Oproti tomu kontrola žadatelem o informace směřuje do kontroly veřejných financí obecně (zda jsou výdaje povinných subjektů účelně vynakládány, zda jsou prováděny za obvyklé ceny, zda nedochází k upřednostňování dodavatelských subjektů, apod.). Stěžovatel má za to, že krajský soud nevzal v potaz veškeré jeho argumenty, nerespektoval zásadu speciality odbornosti podle § 56 správního řádu a rozsudek vypracoval výlučně na základě nepravdivých a neprověřených tvrzeních Magistrátu.

7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že správní soudy měly ověřit, zda účetní záznamy poskytnuté mu Magistrátem (v rozmezí let 2017 až 2021) byly úplné a pravdivé. Tato argumentace však pomíjí, že předmětem správního (a následně i soudního) přezkumu bylo pouze posouzení toho, zda správní orgány při odmítnutí žádosti o informace postupovaly v souladu se zákonem (tedy zda stěžovatelem nyní požadované informace mu byly již k jeho dřívějším žádostem Magistrátem poskytnuty). Krajský soud na základě své judikatury a judikatury Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že tomu tak bylo, přičemž v napadeném rozsudku srozumitelně vysvětlil, proč k tomuto závěru dospěl i za situace, kdy se některé z Magistrátem poskytnutých údajů (v seznamu faktur a proplacených plateb v elektronické podobě) jevily jako neúplné. Šlo zejména o absentující náležitosti záznamu knihy došlých faktur, které mohou být součástí jiných účetních dokladů (např. smlouvy, samotné faktury nebo dokladu o zaúčtování), o něž stěžovatel nežádal. Záznamy o platbách přijatých Magistrátem nebyly stěžovateli poskytnuty, neboť výslovně požadoval seznamy proplacených plateb. Nevyhovění námitkám stěžovatele ohledně neúplnosti mu poskytnutých informací (ve smyslu rozdílu mezi informacemi nyní požadovanými a dříve mu poskytnutými) bylo tedy krajským soudem řádně odůvodněno.

9. Stěžovatel vymezil ve své žádosti požadované informace jako "seznamy faktur a veškerých ostatních plateb proplacených v letech 2007 až 2017". Je nepochybné, že Magistrát splnil zákonem mu uloženou povinnost, když poskytl již v letech 2017 až 2021 stěžovateli požadované informace (seznamy faktur a plateb) k jednotlivým účetním případům v podobě, v jaké je měl k dispozici. Není úkolem povinného subjektu či odvolacího orgánu, a tím méně pak správních soudů, aby se zabývaly nedostatky jednotlivých poskytnutých účetních záznamů. S ohledem na tuto skutečnost nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatele týkající se rozdílu mezi přezkumem hospodaření obcí podle zákona o obcích a přezkumem prováděného stěžovatelem (jako žadatele o informace) "z pohledu kontroly veřejných financí". V dané věci přitom nešlo o situaci předpokládanou v § 56 správního řádu, kdy závisí rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a je třeba ustanovit znalce. S ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů soud (ale i správní orgán) rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Není povinností správního orgánu či soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy krajský soud odmítl stěžovatelem navržený důkaz znaleckým posudkem v oboru účetnictví, který by blíže osvědčil, zda mohl Magistrát vést účetnictví způsobem, jaký dokumentují poskytnuté soubory faktur a dokladů. Krajský soud poukázal na nadbytečnost tohoto důkazu pro posouzení sporných skutečností, které byly v rozhodnutí vedlejšího účastníka a dalších vyjádřeních přezkoumatelným a logickým způsobem vyvráceny. Ze stejného důvodu neprovedl krajský soud i výslech vedoucí odboru informatiky Magistrátu.

10. Ústavní soud uzavírá, že řízení před správními orgány a soudy nevykazovalo znaky neodůvodněného, a tím méně extrémního vybočení z požadavků na ústavně zaručená pravidla soudního přezkumu aktů veřejné správy. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 22. ledna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu