Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Galiny Sažinové a spolku "HABEAS CORPUS", sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9, zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Záhřebská 562/41, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2024 č. j. 28 Cdo 1976/2024-521, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 5 Co 807/2023-449 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2023 č. j. 28 C 273/2022-221, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Ing. Jiřího Tanzera, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V řízení před obecnými soudy, které předcházelo napadaným rozhodnutím, se vedlejší účastník domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka podle něj užívala jeho nemovité věci bez právního důvodu, a požadoval proto po ní peněžitou náhradu. Druhý stěžovatel - spolek "HABEAS CORPUS" do tohoto řízení přistoupil jako vedlejší účastník na straně žalované (stěžovatelky).
2. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") žalobě na vydání bezdůvodného obohacení vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost uhradit požadovanou částku 195 000 Kč s příslušenstvím. Se závěry okresního soudu se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), pouze rozsudek okresního soudu změnil v nákladovém výroku. Proti rozsudku krajského soudu brojili oba stěžovatelé dovoláním. Nejvyšší soud však dovolání spolku odmítl pro subjektivní nepřípustnost s odůvodněním, že jakožto vedlejší účastník není oprávněn podat dovolání. Ve vztahu ke stěžovatelce dovolání odmítl, jelikož je neshledal přípustným.
3. Stěžovatelé napadají tato rozhodnutí obecných soudů obsáhlou ústavní stížností, v níž namítají, že došlo k porušení několika jejich ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní stížnost představuje kompilaci různých námitek a nesourodých tvrzení, doplněných o citace z rozhodnutí Ústavního soudu, které se týkají obecných postulátů, aniž by bylo mnohdy blíže vysvětleno, jak dopadají na projednávanou věc. V jádru ústavní stížnosti zřejmě stojí především namítané porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
5. Ve vztahu ke druhému stěžovateli - spolku - je potřeba předně podotknout, že před civilními soudy vystupoval jako vedlejší účastník, což je třeba zohlednit při posuzování otázky věcné legitimace (opodstatněnosti ústavní stížnosti). Ústavní soud dlouhodobě dovozuje, že se taková osoba neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků, neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem. Smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu" některému z účastníků řízení. Z výše naznačeného je třeba dovodit, že při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti, což má ten důsledek, že právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v případě stěžovatele nemohlo být porušeno. Předmětem daného občanskoprávního řízení totiž nebylo jakékoliv (hmotné) "právo" nebo "věc" stěžovatele, tedy ani právo vlastnické podle čl. 11 Listiny, ve smyslu čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny, ani jakékoliv "občanské právo nebo závazek" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To pak zejména platí ve vztahu k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti, že okresní soud neposkytl lhůtu druhému stěžovateli k doplnění důkazů nebo že vůči němu nemohly nastat účinky koncentrace řízení. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ratione materiae (k tomu srov. usnesení ze dne 14. června 2016 sp. zn. IV. ÚS 778/16, nebo usnesení ze dne 17. února 2015 sp. zn. II. ÚS 496/14, bod 12, usnesení ze dne 24. dubna 2023 sp. zn. I. ÚS 667/23).
6. Ve své judikatuře dále Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud pouze posuzuje, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17, usnesení ze dne 29. května 2015 sp. zn. I. ÚS 387/15 nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18). Žádné takové porušení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména zpochybňují "identitu" vedlejšího účastníka, který vystupoval v pozici žalobce. To dovozují zejména z nesrovnalostí v jeho dokladech. Zejména z toho, že v jeho označení rodným číslem byla zaměněna jedna číslice. Na základě toho pak dospívají k tomu, že vedlejší účastník není oprávněným vlastníkem předmětných nemovitostí, neměl věcnou legitimaci k uplatnění práva na bezdůvodné obohacení z jejich užívání a nemá ani způsobilost být účastníkem řízení.
8. Obecné soudy se touto námitkou zabývaly a rozumně zdůvodnily, proč není relevantní a že se jednalo pouze o administrativní pochybení. Upozornily také na to, že vedlejší účastník je totožnou osobu, která dříve vedla řízení vůči stěžovatelce o vyklizení nemovitostí, za jejichž bezdůvodné obohacení nyní požaduje náhradu (vedené u stejného okresního soudu pod sp. zn. 5 C 156/2021). Toto řízení bylo již skončeno pravomocným a vykonatelným rozhodnutím ukládajícím stěžovatelce vyklizení nemovitostí, a proto obecné soudy vyšly z jeho závěrů i v rozhodnutích napadených touto ústavní stížností. Vzhledem k tomu nejsou důvodné ani námitky, že obecné soudy neprovedly důkazy, které však měly směřovat ke zpochybnění identity vedlejšího účastníka a jeho vlastnického práva k těmto nemovitostem.
9. Též další námitkou ohledně způsobilosti započtení pohledávky uplatňované stěžovatelkou se dostatečně zabývaly obecné soudy (viz zejména bod 11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud nemá, co by k této otázce více dodával, jelikož jde zjevně jen o výklad a aplikaci podústavního práva.
10. Stěžovatelé dále rozporují to, že Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl. Nejvyšší soud nicméně v napadeném usnesení srozumitelně a s odkazy na svou předchozí judikaturu vysvětlil, proč byl takový postup namístě. Dovolání spolku považoval za subjektivně nepřípustné, jelikož z pozice vedlejšího účastníka nebyl k jeho podání vůbec oprávněn. Jde přitom o judikaturně ustálený postup, který Ústavní soud již vícekrát aproboval (viz např. usnesení ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 29/16 a tam citovaná rozhodnutí). Ve vztahu ke stěžovatelce pak podrobně vyložil, proč pro předložené právní otázky není dovolání přípustné, jelikož se při jejich řešení krajský soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ani tomu nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout.
11. Ústavní soud tedy na základě prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k tomu, že žádná z námitek nedosahuje ústavněprávní relevance a nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu