I. ÚS 3511/24

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 5 ("nalézací soud") zamítl rozsudkem č. j. 31 C 154/2021-261 ze dne 7. 2. 2023, ve znění usnesení č. j. 31 C 154/2021-286 ze dne 16. 5. 2023, žalobu stěžovatelky o určení, že vedlejší účastnice b) výpovědí datovanou k 15. 1. 2021 neoprávněně vypověděla smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání ze dne 15. 12. 2014, ve znění pozdějších dodatků, kterou uzavřely právní předchůdkyně stěžovatelky jako pronajímatelka a vedlejší účastnice b) jako nájemkyně. Městský soud v Praze ("odvolací soud") rozsudkem č. j. 36 Co 171/2023-363 ze dne 31. 8. 2023, ve znění usnesení č. j. 36 Co 171/2023-405 ze dne 7. 5. 2024, rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud byl povinen věcně přezkoumat, zda jsou rozsudky nalézacího a odvolacího soudu přezkoumatelné s ohledem na vznesenou námitku absolutní a relativní neplatnosti výpovědi, se kterou se obecné soudy byly povinny vypořádat z úřední povinnosti, ale neučinily tak. Dovolání by Nejvyšší soud mohl odmítnout teprve tehdy, seznal-li by, že jsou rozsudky soudů nižších stupňů přezkoumatelné. Stěžovatelka uplatnila jako dovolací důvod nepřezkoumatelnost, která zakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud nutně musel odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle judikatury Ústavního soudu platí, že námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a o. s. ř. [v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2352/19 ze dne 3. 3. 2020 (N 40/99 SbNU 33)]. Nevypořádání se se všemi námitkami zpravidla založí nepřezkoumatelnost rozhodnutí a tím obvykle i jeho protiústavnost.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud se zabýval otázkou, zda Nejvyšší soud postupoval v ústavních mezích při posouzení stěžovatelčina dovolání. Obecně lze přisvědčit stěžovatelce, že námitka porušení ústavně zaručených práv může být způsobilým dovolacím důvodem, avšak pouze za předpokladu, že dovolání splňuje i další procesní náležitosti [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Samotné tvrzení o porušení ústavně zaručených práv nebo svobod proto neznamená, že se Nejvyšší soud musí námitkou automaticky meritorně zabývat. 6. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k posouzení právních otázek, jehož přípustnost a obsahová náležitost jsou upraveny zákonem. V této souvislosti je třeba rozlišovat mezi dovolacím důvodem, přípustností dovolání a vadami řízení. Jde o samostatné kategorie, s nimiž Nejvyšší soud při posuzování dovolání zachází odděleně, a je zejména na něm, aby v rámci účinné právní úpravy dovolacího řízení vymezil jednotlivé předpoklady meritorního projednání dovolání. Ústavní soud tedy neposuzuje, zda Nejvyšší soud měl dovolání věcně projednat, ale pouze, zda jeho rozhodnutí obstojí z hlediska ústavních principů spravedlivého procesu. Ústavní soud proto porovnal obsah dovolání stěžovatelky s napadeným usnesením Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu neobsahuje takové vady, které by odůvodňovaly jeho výjimečný zásah. 7. Z obsahu dovolání vyplývá, že stěžovatelka námitku nepřezkoumatelnosti neprovázala s žádnou konkrétní otázkou hmotného či procesního práva, která by mohla být podkladem pro meritorní přezkum její věci. Odkázala pouze na judikaturu týkající se požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, avšak nevymezuje konkrétní právní otázku, kterou měly soudy nižších stupňů nesprávně posoudit. Stěžovatelčina dovolací argumentace fakticky spočívá v tom, zda a jak mají obecné soudy zohlednit určité vady výpovědi v rámci přezkoumání její oprávněnosti ve lhůtě podle § 2314 odst. 1 občanského zákoníku. Tyto okolnosti však mohla formulovat jako otázku hmotného práva, což neučinila.

8. Již v minulosti neshledal Ústavní soud nic protiústavního v závěru Nejvyššího soudu, že námitkou nepřezkoumatelnosti jsou vytýkány vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2381/23 ze dne 27. 9. 2023 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3026/19 ze dne 12. 11. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 2352/19 není přiléhavý, neboť se týkal případu, kdy dovolací důvod a přípustnost dovolání byly naplněny na základě tvrzeného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Takovou námitku však stěžovatelka v projednávané věci nevznesla.

9. Dále je významné, že stěžovatelka nenapadla rozhodnutí soudů nižších stupňů, která považuje za nepřezkoumatelná. Ústavnímu soudu se tím uzavřela možnost posoudit řádnost jejich odůvodnění, a proto se nemohl zabývat tím, zda nižší soudy skutečně zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, která by zakládala porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a to ve smyslu závěrů jeho judikatury, na niž v ústavní stížnosti odkazuje. 10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu