Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Milana Sedmihradského, 2) Doc. Ing. Lucie Sedmihradské, Ph.D., 3) Petra Rathause, 4) Ing. Veroniky Rathausové, všech zastoupených JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Jarníkova 1881/2, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3926/2023-1566 ze dne 9. 10. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 190/2023-1316 ze dne 21. 9. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále a) Ing. Luďka Bartáka, b) Mgr. Ekateriny Bartákové, c) Ing. arch. Jiřího Košťála, e) RNDr. Anny Čížkové, f) Ing. Petra Dobeše, g) Michaely Dobešové, ch) Věry Eiseltové, i) Jitky Fersíkové, j) Ing. Michala Hanuse, k) Mgr. Michala Holubce, m) Martiny Hoškové, n) Ing. Vladimíra Jilemnického, o) Tomáše Jindry, p) Zuzany Kaputové, q) Selmy Artein Mac Kartal, r) PhDr. Ivany Knaislové, s) JUDr. Lubomíra Málka, t) JUDr. Marcely Málkové, u) Petra Mrkavy, v) Lukáše Mrázka, w) Jany Mrázkové, x) Ing. Josefa Neuwirtha, y) Ing. Heleny Neuwirthové, z) JUDr. Radky Novákové, aa) Miloše Prágra, ab) MUDr. Světlany Procházkové, ac) Tomáše Rýdla, ad) MUDr. Milana Sedmihradského, ae) Milana Smetany, af) Pavla Světlíka, ag) Ing. Petry Světlíkové, ah) Iva Vacíka, ach) Richarda Veckera, ai) Alžběty Vicenové, aj) Ing. Stanislava Volného, ak) Bc. Michaely Volné, al) Ing. Miloše Vondráčka, am) MUDr. Judity Vondráčkové, an) Ludmily Zechovské, ao) RNDr. Zdenka Červenáka, ap) RNDr. Lýdie Červenákové, aq) Ing. Daniela Smetany, ar) Aleny Drnkové a as) Ing. Aleše Drnky a at) České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, a obchodní korporace au) Sector s. r. o., sídlem Dětská 2451/25, Praha 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Obvodní soud pro Prahu 9 ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 28 C 114/2018-1242 ze dne 6. 4. 2023 nahradil projev vůle vedlejší účastnice at) jako žalované, aby se stěžovateli a vedlejšími účastníky a) - aq) uzavřela smlouvy o bezúplatném převodu a předání tam specifikovaných podílů na předmětnému pozemku do jejich vlastnictví nebo společného jmění (výrok I); současně rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok II). K odvolání žalované a vedlejší účastnice au) jako vedlejší účastnice na straně žalované Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že se žaloba zamítá (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II a III) a uložil žalobcům povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání (výrok IV). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátkou domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 3. Spolu s ústavní stížností stěžovatelé navrhli odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a žádají o přednostní projednání věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.
4. Podstatu argumentace stěžovatelů lze shrnout následovně: namítají, že odvolací a Nejvyšší soud pochybily při interpretaci a aplikaci § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů ("zákon č. 219/2000 Sb."), a nezohlednily legitimní očekávání stěžovatelů, že jim bude převeden do vlastnictví pozemek, který od počátku výstavby jejich domu s ním tvoří jednotný funkční celek. Jejich právní závěry jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, principy spravedlnosti i judikaturou Ústavního soudu. Předmětný pozemek, o který v daném řízení jde, byl přidělen výlučně k výstavbě domu stěžovatelů, resp. jejich právních předchůdců, již v polovině 20. století; s jinými bytovými domy ani jinými osobami neměl nikdy žádnou spojitost. Stát původně z důvodu veřejného zájmu předmětný pozemek nevydal restituentům, avšak nyní zvýhodňuje soukromou osobu - developera. Pozemek plní funkci vnitro-areálové zeleně, je veřejně přístupný a slouží k relaxaci a odpočinku; tento ráz chtějí stěžovatelé zachovat.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze v případě vad, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady v nyní projednávané věci neshledal. 7. Podstatou případu je otázka, zda sporný pozemek tvoří jednotný funkční celek s bytovým domem, v němž stěžovatelé vlastní bytové jednotky, a to ve smyslu § 60a zákona č. 219/2000 Sb. Zatímco nalézací soud dospěl k závěru, že ano, odvolací soud po částečně zopakovaném dokazování rozhodl opačně, což následně potvrdil i Nejvyšší soud. Jak mimo jiné uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, posouzení, zda mezi pozemkem a bytovým domem existuje funkční souvislost, závisí především na konkrétních skutkových okolnostech každého případu.
8. Stěžovatelé sice zpochybňují učiněná skutková zjištění, avšak Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Může tak učinit pouze tehdy, zjistí-li libovůli při hodnocení důkazů, například v případech, kdy by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy nebo by existoval nepřiměřený nesoulad mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů a jejich právními závěry [viz např. nález ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)] - taková situace v posuzované věci nenastala. 9. Odvolací soud srozumitelně a logicky odůvodnil, proč předmětný pozemek (ani jeho část) netvoří funkční celek s bytovým domem stěžovatelů; zdůraznil mimo jiné skutečnost, že pozemek je obklopen i dalšími bytovými domy a nelze prokázat, že by s některým z nich souvisel úžeji než s jinými. Také se přezkoumatelným způsobem zabýval historickými i dalšími souvislosti, na něž stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují, a vypořádal se i s jejich námitkou, že pozemek nebyl vydán v rámci restitučního řízení. Nejvyšší soud shledal úvahy odvolacího soudu souladné se svou judikaturou a považoval je za přiměřené. Nesouhlas stěžovatelů s těmito závěry sám o sobě porušení jejich ústavně zaručených práv neznamená. Za této situace není výjimečný zásah Ústavního soudu opodstatněný.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. 11. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím podání a fakticky tím vyhověl žádosti o její přednostní projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu