I. ÚS 3588/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka navrhuje, aby se Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu usnesl, že věc je naléhavá.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") vyplývá, usnesením policejního orgánu ze dne 14. 4. 2025 bylo rozhodnuto o zahájení trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku, zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) trestního zákoníku, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Usnesením obvodního státního zastupitelství ze dne 2. 5. 2025 bylo stěžovateli podle § 88m odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 88d odst. 1 trestního řádu uloženo předběžné opatření zákazu styku s poškozenou (stěžovatelovou družkou) a poškozenými nezletilými dětmi, spočívající v jakémkoliv setkávání, vyhledávání, kontaktování, a to osobní formou, písemně, telefonicky, elektronicky nebo jiným způsobem, a dále předběžné opatření zákazu užívání, držení nebo přechovávání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek. Státní zástupkyně považovala uložení předběžného opatření za nezbytné za účelem ochrany života a zdraví poškozených, neboť měla důvodnou obavu, že stěžovatel by se pokoušel působit na poškozené, aby vypovídali v jeho prospěch, a z jeho jednání vyplývala důvodná obava, že by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán a kterou často páchal pod vlivem alkoholu nebo omamných a psychotropních látek. Stěžovatelova stížnost proti usnesení byla zamítnuta usnesením obvodního soudu ze dne 22. 5. 2025.

3. Dne 24. 8. 2025 podal stěžovatel žádost o zrušení předběžného opatření, která byla zamítnuta napadeným usnesením obvodního státního zastupitelství. Státní zástupkyně v něm zdůraznila, že stěžovatele z projednávaných skutků usvědčují výpovědi poškozených a svědků, vytěžení nezletilé poškozené a audionahrávky, snímky obrazovky zachycující komunikaci mezi stěžovatelem a poškozenou a lékařské zprávy, a že se jedná o vysoce závažný případ sexuálního násilí. Státní zástupkyně měla za to, že nadále hrozí riziko oprávněným zájmům poškozených, přetrvává obava z opakování trestné činnosti a z toho, že stěžovatel by na poškozené mohl působit tak, aby vypovídali v jeho prospěch.

4. Stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního státního zastupitelství byla zamítnuta napadeným usnesením obvodního soudu. Ten v něm uvedl, že sice nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci viny a trestu, nicméně dosud zjištěné skutečnosti podporují důvodné podezření, že stěžovatel mohl spáchat to, co je mu kladeno za vinu. Poukázal na výpověď nezletilé poškozené, která podle svých slov byla u toho, když stěžovatel bouchal poškozenou matku, a popsala několik incidentů. Dále odkázal na lékařskou zprávu z urgentního příjmu ze dne 22. 1. 2025. Obvodní soud nepovažoval výpověď nezletilé poškozené za zmanipulovanou, naopak poukázal na skutečnost, že ji ovlivňovala stěžovatelova matka. Konstatoval, že jednání stěžovatele popsané nezletilou poškozenou odůvodňuje omezení rodičovských práv a svědčí pro nevhodnost styku, a to i asistovaného. Obvodní soud přihlédl k hrozbě maření soudního řízení a povaze a závažnosti stěžovatelova jednání.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že se orgány činné v trestním řízení dostatečně nevypořádaly s otázkou proporcionality nařízeného předběžného opatření a dostatečně nezdůvodnily, proč nebylo možné k dosažení daného cíle dospět za užití mírnějších opatření, která by více šetřila práva stěžovatele a nezletilých (např. asistovaný styk nebo nepřímý styk). Stěžovatel namítá, že z napadených rozhodnutí neplyne, jaké konkrétní hrozby by pro nezletilé znamenala asistovaná forma setkávání, jakým způsobem by při nich stěžovatel mohl na nezletilé působit a ovlivňovat je jako svědky nebo jak by při nich mohl opakovat trestnou činnost.

6. Stěžovatel tvrdí, že předběžné opatření je prostředkem ultima ratio, neboť jej fakticky zbavuje jakékoliv možnosti stýkat se s nezletilými. Polemizuje s tvrzením orgánů činných v trestním řízení, že předběžné opatření je nejmírnější přiměřené opatření schopné zajistit ochranu nezletilých, a naopak zdůrazňuje, že na jeho základě nemá vůbec možnost se s nezletilými stýkat.

7. Stěžovatel odkazuje na vyjádření nezletilé, která v rámci výslechu dne 19. 6. 2025 vyjádřila přání stěžovatele vidět, neboť se jí po něm stýská.

8. Stěžovatel poukazuje na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017, podle nichž musí být jakékoliv omezení styku mezi rodičem a dítětem řádně a pečlivě odůvodněno, musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být tomuto cíli přiměřené. Úplný zákaz styku je třeba označit za řešení ultima ratio, které musí být vyhrazeno mimořádným situacím a ke kterému musí existovat velmi vážné důvody. Takové důvody podle stěžovatele v jeho věci nejsou dány, neboť jeho trestní stíhání je založeno na výpovědích svědků, o jejichž věrohodnosti je nutno důvodně pochybovat.

9. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti konstatoval, že opatrovník nezletilých při jednání ve věci svěření do péče a určení výživného dne 15. 1. 2026 uvedl, že by měly být nějak upraveny asistované kontakty nezletilých se stěžovatelem.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud při posuzování předběžných opatření, kam lze řadit i zákaz styku s určitými osobami podle § 88d trestního řádu, zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí této povahy jsou sice v určitých případech s to zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, avšak vzhledem k dočasnosti jimi prováděné úpravy právních vztahů (resp. práv a povinností) je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě extrémního zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, vedoucího k jejich porušení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3201/16). O takový případ však v nyní posuzované věci nešlo.

14. Jak Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 420/18 ze dne 27. 6. 2018, při znemožnění styku dítěte s rodičem, které má za následek faktické odejmutí dítěte z péče rodiče, dochází k zásahu do práva na soukromý a rodinný život jak dítěte, tak dotčeného rodiče, a to i v případě, že se tak děje na základě předběžného opatření (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015). V takových případech je třeba přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte coby k přednímu hledisku při rozhodování. Tyto závěry lze vztáhnout nejen na předběžná opatření vydaná v občanském soudním řízení, ale i na předběžná opatření podle trestního řádu (zejména podle jeho § 88d a § 88e), jejichž účelem je poskytnout dítěti ochranu před potenciálně nebezpečným jednáním ze strany rodiče. Byť je tedy zásadně žádoucí co nejrovnoměrnější péče o děti oběma rodiči, jiný dostatečně silný legitimní důvod může nad tímto požadavkem převážit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016), a to až do podoby úplného zamezení styku dotčeného rodiče s dítětem, je-li zde aktuální nezbytnost takového opatření a zájem dítěte na něm.

15. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by obvodní státní zastupitelství nebo obvodní soud ke svým závěrům dospěly svévolně. V napadených rozhodnutích je dostatečně vysvětleno, proč zájem na tom, aby nezletilí nebyli prozatím vystaveni kontaktu s otcem trestně stíhaným pro podezření ze spáchání trestné činnosti násilného charakteru vůči nim a matce, převážil nad zájmem na jejich styku s ním. Nezletilá popsala incidenty, kterým byla přítomná, přičemž obvodní státní zastupitelství ani obvodní soud neměly důvod její vyjádření považovat za zmanipulované či ovlivněné jinou osobu. Naopak napadená rozhodnutí poukazují na skutečnost, že matka stěžovatele měla tendenci ovlivňovat nezletilou před školou sdělením, že se k nim stěžovatel vrátí. Obvodní státní zástupkyně proto dospěla k závěru, že není vhodný styk stěžovatele s nezletilými z důvodu hrozby maření předmětu řízení a s ohledem na povahu a závažnost jednání, pro které je stěžovatel stíhán. Obvodní soud k tomu dodal, že nezletilé poškozené je třeba chránit před dalším negativním působením na jejich psychiku.

16. Obvodní státní zastupitelství i obvodní soud v napadených rozhodnutích přiléhavě vysvětlily, jak se liší posuzovaná skutková situace od případu řešeného nálezem sp. zn. I. ÚS 1079/17, kterým argumentuje stěžovatel. Poukázaly na skutečnost, že v posuzované věci je důvodná obava ze závadného jednání stěžovatele dostatečně vážná, důkazní situace je mnohem jednoznačnější v jeho neprospěch a hrozící násilí je výrazně závažnějšího charakteru, zatímco ve věci řešené citovaným nálezem panovaly s ohledem na provedené dokazování významné pochybnosti o intenzitě hrozby fyzického násilí. K tomu Ústavní soud dodává, že ve věci řešené citovaným nálezem došlo k zahájení trestního stíhání na základě trestního oznámení, které matka podala krátce po rozsudku okresního soudu, kterým byl rozšířen styk stěžovatele s nezletilými. Podle vyjádření znalce v řízení před soudem prvního stupně neodpovídalo mnoho výroků nezletilých o otci jejich vývojové úrovni, nezletilí nebyli schopni svá tvrzení o jeho nevhodném chování konkretizovat, což nasvědčovalo tomu, že se jednalo o převzatá tvrzení matky. Proto Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že indicie otcova závadného jednání nebyly tak vážné, aby ospravedlňovaly úplný zákaz jeho styku s nezletilými, a zdůraznil, že v případě zatím neprokázaného rizika násilí je řešením souladným se zájmem dítěte umožnit mu s obviněným rodičem asistovaný styk. Úplný zákaz styku je třeba označit za řešení ultima ratio, které musí být vyhrazeno mimořádným situacím a ke kterému musí existovat velmi vážné důvody. Naproti tomu v nyní posuzovaném případě obvodní soud zdůraznil, že k omezení nedošlo na rozdíl od věci posuzované nálezem sp. zn. I. ÚS 1079/17 v reakci na verzi druhého rodiče, ale v souvislosti s četnými důkazy, které jsou obsahem spisu.

17. Jestliže stěžovatel zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků, jde z jeho strany pouze o polemiku s tím, jak orgány činné v trestním řízení hodnotily provedené důkazy. Jak Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. III. ÚS 982/17 ze dne 27. 2. 2018, je právem a současně povinností orgánů činných v trestním řízení hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvod k zásahu představuje až stav, kdy hodnocení důkazů a k němu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Výpověď nezletilé poškozené nepovažoval obvodní soud za zmanipulovanou nebo ovlivněnou jinou osobu, ani z ní nevyplývalo, že by měla snahu uškodit stěžovateli; naopak byla ve shodě s lékařskou zprávou nemocnice z urgentního příjmu matky po napadení do oblasti hlavy a pravého prsu, kde byl konstatován hematom.

18. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel byl v napadeném rozhodnutí obvodního státního zastupitelství poučen, že podle § 88d odst. 2 trestního řádu může být z důležitých důvodů povoleno jeho setkání s poškozenými. Vzhledem k tomuto ustanovení trestního řádu nebyl stěžovatel napadenými rozhodnutími zcela zbaven možnosti dosáhnout setkání s nezletilými, neboť kdykoliv může požádat příslušný orgán činný v trestním řízení o setkání s nimi.

19. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže stěžovateli přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Ústavní soud však upozorňuje, že v případě delšího trvání předběžného opatření bránícího styku stěžovatele s nezletilými bude zásah do práva stěžovatele silnější, a proto v souvislosti s délkou odloučení bude třeba silnějších a konkrétnějších důvodů pro zákaz styku otce s dětmi (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2478/15 ze dne 15. 9. 2015).

20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož o podané ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím obdržení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu