Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Karla Kohouta, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem, sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 262/2024-339 ze dne 9. 12. 2024 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2312/2025-394 ze dne 23. 9. 2025, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a statutárního města Pardubice jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích domáhal zdržení se zásahu do svého vlastnického práva ke stavbě hrobky ze strany vedlejšího účastníka a zaplacení 129 371,99 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z tvrzeného zásahu vzniklé. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno a žalobu rozsudkem č. j. 11 C 305/2020-270 zamítl.
2. V odvolání podaném ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Měl za to, že dokazování bylo neúplné, jelikož okresní soud neprovedl veškeré navržené důkazy, a to zejména revizní znalecký posudek.
3. Krajský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví potvrdil výrok soudu prvního stupně. Odchýlil se však od jeho odůvodnění; dospěl k závěru, že žaloba byla podána proti účastníkovi, jenž nebyl pasivně věcně legitimován, neboť vedlejší účastník není shodný s vlastníkem hřbitovní zdi, jejíž vychýlení, dle žalobních tvrzení, způsobilo pád náhrobku, a tedy zásah do vlastnického práva stěžovatele.
4. Stěžovatel následně podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání postrádá zákonem požadované vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů dovolání. Jelikož vady nebyly ve lhůtě odstraněny, jednalo se o vady, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud proto dovolání odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Spatřuje jej zejména v nedostatečném odůvodnění zamítavých rozhodnutí obecných soudů, která mají vycházet z nedostatečného zohlednění významných skutkových okolností.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
8. Ohledně usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že k povinnostem stěžovatele patří, aby v dovolání způsobem předvídaným ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je však patrno, že stěžovatel tak neučinil a vady podání ani ve lhůtě neopravil. Stěžovatel v ústavní stížnosti tyto skutečnosti nijak nerozporuje a ve své argumentaci se postupem Nejvyššího soudu blíže nezabývá. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání pro vady, pro něž nebylo možné v řízení pokračovat, odpovídá jeho postup stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
9. Ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovených v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli k ochraně práv poskytuje zákon. Ve výše zmíněném plenárním stanovisku (bod 61) Ústavní soud konstatoval, že jestliže dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti, a v dovolacím řízení tedy nebylo možné pokračovat tak, aby se dovoláním Nejvyšší soud zabýval meritorně, stěžovatel efektivně nevyčerpal procesní prostředek k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu