I. ÚS 3615/25

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V právě posuzované věci se stěžovatel domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena proti němu vedeným nezákonným trestním stíháním. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 12. 2024 č. j. 15 C 225/2023-151 žalobu zcela zamítl.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 7. 2025 č. j. 8 Co 182/2025-180 rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné odmítl. Jako nepřípustné jej odmítl v části, v níž stěžovatel brojil proti nákladovému výroku krajského soudu, a v části, v níž krajský soud potvrdil nákladové výroky okresního soudu. Ve zbytku jej posoudil jako vadné, neboť nevymezilo přípustnost v souladu s jeho judikaturou. Stěžovatel totiž u jednotlivých otázek neuvedl, jaký z alternativně uvedených důvodů přípustnosti dovolání se na ně vztahuje. Z dovolání zároveň neplyne žádný údaj, jaká konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu měla některou z předložených právních otázek v minulosti vyřešit rozdílně, ani od jaké by se měl Nejvyšší soud odchýlit a posoudit ji nadále jinak.

5. Podle stěžovatele Nejvyšší soud neměl jeho dovolání odmítnout jako vadné, protože v něm byla jeho přípustnost vymezena řádně. Stěžovatel u některých otázek výslovně uvedl, že dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, resp. v dovolání odkázal i na oficiální stanovisko Ministerstva obrany, podle nějž voják v dispozici nebo v průběhu trestního stíhání není zařaditelný na systematizované místo. Z obsahu dovolání bylo zřejmé, že jde o dosud neřešenou otázku a požadavek uvést judikaturu tak byl objektivně nemožný.

6. V právě posuzované věci bylo dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem posouzeno jako vadné. Touto situací se Ústavní soud zabýval ve své judikatuře. Při jejím posuzování zohledňuje, že z ústavního pořádku nevyplývá právo na podání dovolání; nejedná se o právo absolutní, a proto může podléhat zákonným omezením [srov. nálezy ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 14., ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 14., ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131)]. Jinými slovy, je ústavně souladné, pokud je přístup k dovolacímu soudu zákonem podmíněn splněním řady požadavků, a to i co do formy a obsahu dovolání. Pokud dovolání zákonem stanovené náležitosti neobsahuje a tuto vadu stěžovatel neodstraní v průběhu trvání lhůty k podání dovolání, pak odmítnutí dovolání není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I. a body 25. a násl., nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).

7. V této souvislosti konkrétní zákonné požadavky vyplývají z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ten vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání spočívá ve formulaci otázky hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit a ve vysvětlení, který z alternativních předpokladů přípustnosti dovolání v § 237 občanského soudního řádu je naplněn, a v konkrétním uvedení, jak je daný předpoklad naplněn (tedy např. včetně vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od které se nižší soudy měly odchýlit; srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 16.). Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatel musí seznatelně vymezit relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a uvést posouzení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně, že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu nestačí (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21, body 27. až 28.).

8. Stěžovatel podané dovolání přiložil k ústavní stížnosti s argumentací, že u některých otázek je požadavek na vymezení přípustnosti výslovně naplněn. Konkrétně se stěžovatel domnívá, že výslovně některé otázky označil jako v judikatuře Nejvyššího soudu za dosud neřešené (aniž by označil konkrétní pasáže, z nichž tak dovozuje). Nic takového nicméně z přiloženého dovolání nevyplývá. Ačkoliv stěžovatel v dovolání např. uvádí, že soudní praxe a právní teorie nerozvádějí definici ušlého zisku, jde o konstatování, z nějž neplyne otázka, na níž rozhodnutí krajského soudu mělo záviset. Jak uvedl Nejvyšší soud, stěžovatel pouze na úvod dovolání uvedl alternativně naplnění důvodů podle § 237 občanského soudního řádu. Přestože tak neučinil pouhým odkazem na toto ustanovení, není z dovolání zřejmé, k jakým otázkám který z důvodů přípustnosti směřuje. Seznatelné vymezení důvodu přípustnosti nevyplývá ani z formulace jednotlivých otázek, resp. následné argumentace.

9. Pro úplnost si Ústavní soud od okresního soudu vyžádal i doplnění dovolání ze dne 13. 9. 2025. Ani z něj však naplnění výše uvedených požadavků nevyplývá (což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, vymezení přípustnosti dovozuje výhradně z přiloženého dovolání).

10. Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic nemění ani to, že dovolání bylo zčásti odmítnuto jako nepřípustné (v části proti výrokům o nákladech řízení). Jde o nepřípustnost plynoucí ze zákona (§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) a stěžovatel v této části neuplatnil ani žádnou argumentaci.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu