I. ÚS 3668/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně chráněných práv.

2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") po kasačním zásahu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud) v pořadí druhým rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, která se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení peněžité částky. Stěžovatelka svůj nárok na zaplacení částky odpovídající nákladům vynaloženým v souvislosti s pracovním úrazem jejího zaměstnance požadovala po vedlejší účastnici z titulu pojištění odpovědnosti. Obvodní soud dospěl přitom k závěru, že nárok je promlčen. Zároveň vznesení námitky promlčení nepovažoval za rozporné s dobrými mravy. Vedlejší účastnice dopisem pojistné plnění odmítla před uplynutím promlčecí lhůty, kdy měla stěžovatelka ještě dostatek času k podání žaloby.

3. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se přitom s jeho právním hodnocením.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Dospěl k závěru, že při posouzení vznesení námitky promlčení se soudy neodchýlily od jeho judikatury. Argumentace stěžovatelky ohledně rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy nebyla případná, neboť nevysvětlovala důvody, pro které své právo neuplatnila včas.

Argumentace stěžovatelky

5. Podle stěžovatelky obecné soudy nesprávně posoudily rozpor vznesení námitky promlčení s dobrými mravy. Nedostatečně zohlednily počínání vedlejší účastnice, která po řádném oznámení pracovního úrazu po dlouhou dobu neplnila své zákonem uložené povinnosti, nepřidělila jí číslo, nezahájila šetření atd. Městský soud tuto argumentaci odmítl s tím, že to mělo stěžovatelku vést k obezřetnosti a střežení promlčecí lhůty a jiné posouzení by připadalo, pouze pokud by vedlejší účastnice stěžovatelku ujišťovala, že bude plnit. Nijak nezohlednil silnější postavení vedlejší účastnice. Ta je sice soukromoprávní pojišťovnou, ale vystupuje v režimu zákonného pojištění a měla by na ní být vztažena judikatura Ústavního soudu ohledně posuzování námitek promlčení vznesených státem. Podle ní, vznese-li stát námitku promlčení, ačkoliv protiprávní stav, v jehož důsledku k promlčení došlo, sám vytvořil a následně udržoval, jedná v rozporu s dobrými mravy.

6. Podle stěžovatelky pak k minimálnímu časovému posunu, který soudy hodnotily jako fatální, došlo v mimořádných poměrech celosvětových pandemických restrikcí. Jednatel stěžovatelky byl uvězněn mimo území České republiky i Evropy a objektivně tak by omezen vykonat právní jednání v obvyklém čase.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

8. Stěžovatelka napadá nejen v pořadí poslední rozhodnutí obvodního soudu, ale i jím předcházející, včetně kasačního rozhodnutí městského soudu. To se projevuje na posouzení procesních předpokladů.

9. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti v rozsahu, kterým napadá rozsudek obvodního soudu ze dne 12. května 2022 č. j. 23 C 65/2020-125 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. července 2022 č. j. 23 C 65/2020-152. Toto rozhodnutí bylo usnesením městského soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. 55 Co 379/2023-17 zrušeno a Ústavní soud nemůže zrušit to, co již bylo zrušeno.

10. Ve vztahu k usnesení městského soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. 55 Co 379/2023-17 pak je ústavní stížnost návrhem podaným někým zjevně neoprávněným, neboť bylo-li stěžovatelčinu odvolání v tomto rozsahu vyhověno, nemůže již ústavní stížností pro sebe dosáhnout lepšího výsledku.

11. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. V rozsahu, v němž je ústavní stížnost přípustná, přistoupil Ústavní soud ke zkoumání její opodstatněnosti.

13. Argumentace stěžovatelky se zaměřuje výhradně na posouzení, zda vznesení námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud nejprve připomíná, že institut promlčení v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného a ochranou právní jistoty povinného (srov. přiměřeně nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15, bod 16, nebo nález ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05). Jde nicméně o zákonný institut, který ze své povahy přispívá k právní jistotě v právních vztazích. Vznesení námitky promlčení tak zásadně dobrým mravům neodporuje. Opačný závěr lze obecně dovodit v situacích, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 3358/20, bod 14, nebo ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04).

14. Obecné soudy v právě posuzované věci vznesení námitky promlčení nepovažovaly za rozporné s dobrými mravy. Podle nich měla stěžovatelka od obdržení zprávy o odmítnutí plnění dostatek času k podání žaloby. V této době již navíc byla právně zastoupena, což stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně nezpochybňuje. Domnívala-li se stěžovatelka, že vedlejší účastnice pojistnou událost neřeší řádně, měla být podle městského soudu obezřetná a měla střežit plynutí promlčecí lhůty k zachování možnosti uplatnění nároku u soudu. Takové úvahy nelze bez dalšího považovat za rozporné s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela pomíjí, že institut promlčení je zcela legitimním nástrojem zachovávajícím již zmiňovanou právní jistotu.

15. Neústavnost posouzení vznesení námitky promlčení neplyne ani ze stěžovatelkou zdůrazňovaného postavení vedlejší účastnice. V obecné rovině má stěžovatelka pravdu, že nerovné postavení v právních vztazích může vést k potřebě vzájemnou nerovnováhu vyvažovat. Pokud jedna strana může těžit ze svých profesionálních zkušeností, odborných znalostí, lepší informovanosti o právu či ze snazší dostupnosti právních služeb, zatímco druhá strana takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální (srov. např. nález ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1091/19, nebo nález ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2063/17). To se případně může projevit i v posouzení rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy. Uvedené je však v právě posuzované věci nevýznamné. Případné silnější postavení vedlejší účastnice vůči stěžovatelce automaticky nevylučuje možnost vznést námitku promlčení, resp. automaticky nezakládá rozpor s dobrými mravy. K takovému úsudku by musely přistoupit i další okolnosti, které z ústavní stížnosti ani jejích příloh nevyplývají. Ani případný ne zcela řádný postup při řešení pojistné události takovou okolností bez dalšího není.

16. Na výše uvedeném nic nemění ani námitka stěžovatelky, podle níž byla její situace zkomplikována pandemickými opatřeními. Jak již bylo uvedeno, obvodní soud zdůraznil, že v této době byla stěžovatelka právně zastoupena (což v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje). Lze odkázat na závěr Nejvyššího soudu, který námitku stěžovatelky ohledně rozporu s dobrými mravy považoval za nedůvodnou, neboť nevysvětluje důvody, pro které své právo neuplatnila včas. To stěžovatelka dostatečně nevysvětlila ani v ústavní stížnosti.

17. Z výše uvedených důvodů odmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu