I. ÚS 37/25

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Podstatou řízení před obecnými soudy bylo rozhodování o odměně stěžovatele coby opatrovníka ustanoveného fyzickým osobám dle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu z důvodu, že se jednalo o neznámé dědice. Původně v řízení, ve kterém stěžovatel jako opatrovník figuroval, šlo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem (dále jen "první řízení") a o vypořádání nákladů na správu nemovitostí po dobu trvání spoluvlastnictví (dále jen "druhé řízení"). Druhé řízení bylo posléze vyloučeno k samostatnému projednání. V rámci prvního řízení stěžovatel podal vyúčtování a usnesením Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") mu byla přiznána odměna. Pokud jde o druhé řízení, stěžovatel se po jeho skončení u okresního soudu domáhal odměny za 8 úkonů právní služby. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že stěžovateli odměnu nepřiznal, protože ve druhém řízení neučinil stěžovatel žádný úkon. Všechny vyúčtované úkony byly učiněny před vyloučením druhého řízení k samostatnému projednání. K odvolání stěžovatele krajský soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud uvedl, že pokud by byla opatrovníkovi odměna přiznána, pak by mu byla přiznána duplicitně, neboť stejné úkony uplatnil ve vyúčtování již jednou, a to ve vztahu k prvnímu řízení, za které mu odměna přiznána byla.

3. Proti rozhodnutí okresního a krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které tvrdí, že o jeho odměně nemohlo být již rozhodnuto, jelikož druhé řízení, kterého se týká nyní posuzované vyúčtování, v době, kdy soudy rozhodovaly o jeho odměně v rámci prvního řízení, ještě nebylo skončeno. Tvrzení obsažené v napadených rozhodnutích, že o odměně stěžovatele již bylo rozhodnuto, je tedy účelové, aby okresní soud nemusel stěžovateli platit odměnu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel není právně zastoupen, avšak tuto povinnost nemá vzhledem ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15, podle kterého je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

5. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti.

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů, kterými mu nebyla přiznána odměna coby ustanovenému opatrovníkovi fyzických osob, neznámých dědiců. Okresní a krajský soud rozhodnutí nepřiznat stěžovateli vyúčtovanou odměnu odůvodnily tím, že stěžovateli odměna za účtované úkony již byla přiznána, a to v době, kdy podal vyúčtování související s prvním řízením. Duplicita úkonů uplatněných ve vyúčtování týkajícího se druhého řízení byla dle odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu zjevná při porovnání s vyúčtováním stěžovatele podaným ve vztahu k prvnímu řízení. Pokud by tedy bylo stěžovateli vyhověno, byla by mu odměna přiznána podruhé za tytéž úkony. V samotném druhém řízení stěžovatel žádné úkony neprovedl.

8. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 2801/11) vyplývá, že je-li advokát v občanském soudním řízení ustanoven zástupcem účastníka řízení, vzniká mu legitimní očekávání, že jeho odměna za poskytnutí právních služeb bude posléze v souladu se zákonem vypočtena na základě ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně; jiný postup zásadně nelze připustit. Jak text citovaného nálezu napovídá, předpokladem pro přiznání odměny je poskytnutí právních služeb advokátem. To se v posuzovaném případě nestalo, jelikož stěžovatel ve druhém řízení, za které požadoval vyplacení odměny, neprovedl žádný úkon. Za ty úkony, které provedl před vyloučení druhého řízení k samostatnému projednání, mu odměna vyplacena byla.

9. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů v napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu