I. ÚS 373/25

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor závažné hospodářské trestné činnosti (dále jen "policejní orgán"), bylo rozhodnuto tak, že podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu se zajišťují jako náhradní hodnota v napadeném usnesení označené nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, jejichž souhrnná odhadovaná hodnota činí 98 480 800 Kč. Proti usnesení o zajištění podala stěžovatelka stížnost, o které dle § 146a odst. 2 trestního řádu rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") a napadeným usnesením ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění uvedl, že došlo k zahájení trestního stíhání proti stěžovatelce a že jej lze považovat za důvodné, usnesení o zajištění vydal příslušný policejní orgán po předchozím souhlasu evropského pověřeného žalobce. Žádné pochybení v řízení, které vydání rozhodnutí policejního orgánu o zajištění předcházelo, nebylo shledáno. K námitce stěžovatelky týkající se prekluze ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení Rady Evropské unie č. 2988/95 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (dále jen "nařízení č. 2988/95") vrchní soud uvedl, že tato námitka je pro trestněprávní řízení zcela irelevantní. Zmíněné nařízení nemá na trestní řízení žádný vliv, jde o prekluzi v řízení správním, které nepředstavuje překážku pro souběžné vedení trestního stíhání pro totéž jednání.

3. Proti usnesení policejního orgánu a usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost. V té namítá, že zajištění jejího majetku postrádá zákonný podklad, neboť toto usnesení bylo vydáno v době, kdy možnost zahájení trestního stíhání stěžovatelky byla již na základě nařízení č. 2988/95 prekludována. Kromě toho stěžovatelka tvrdí, že se vrchní soud v napadeném usnesení nevypořádal s námitkou prekluze, usnesení tak lze označit za hraničící s projevem svévole.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ze zásady subsidiarity přezkumu Ústavního soudu plyne, že jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posouzení oprávněnosti použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.

6. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Rozhodování o zajištění majetku podléhá vždy soudní kontrole. Úkolem soudu je dbát na to, aby se rozhodnutí policejního orgánu či státního zástupce vypořádalo s otázkou nezbytnosti zajištění majetku. V případě pochybení musí soud vadu napravit. Jinak řečeno, aby soudní kontrola byla skutečná a účinná, je nutno se vypořádat s relevantní argumentací subjektu, jemuž byla konkrétní věc zajištěna, a na tomto základě posoudit, zda je zajištění majetku stále nezbytné, resp. potřebné, ať již co do jeho samotné existence, tak též co do jeho rozsahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 584/22).

7. Ústavní soud shledal, že všechna kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v posuzovaném případě naplněna. Rozhodnutí o zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky vydal policejní orgán po předchozím souhlasu evropského pověřeného žalobce Úřadu evropského veřejného žalobce. Rozhodnutí bylo vydáno z důvodů předpokládaných v § 79g odst. 1 ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu a není výsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení.

8. Stěžovatelce nelze dát za pravdu v tom, že zajištění jejího majetku postrádá zákonný podklad, neboť byla již prekludována možnost zahájit trestní stíhání stěžovatelky, a to na základě nařízení č. 2988/95. Toto nařízení, jak vyplývá z jeho textu, se týká správních opatření a sankcí a použije se "aniž je dotčeno použití trestního práva členských států." Úkony provedené v rámci trestního stíhání mohou mít vliv na běh lhůt upravených v nařízení č. 2988/95, jak vyplývá z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 6. 2015 ve věci Pfeifer & Langen GmbH & Co. KG (č. věci C-52/14), nicméně na samotné trestní stíhání se nařízení č. 2988/95 nepoužije, tam stanoveným promlčecím lhůtám nepodléhá.

9. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelkou ani v tom, že by rozhodnutí o zajištění neprošlo skutečnou a účinnou soudní kontrolou, resp. že by bylo možné rozhodnutí vrchního soudu považovat za svévolné. Ústavní soud dospěl k závěru, že vrchní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a vyjádřil se ke všem stížnostním námitkám stěžovatelky. Způsob, jakým se vrchní soud vypořádal s argumenty stěžovatelky, lze pokládat za postačující a přesvědčivý. Pokud jde o specificky zmíněné nevypořádání námitky prekluze, konstatuje Ústavní soud, že vrchní soud v napadeném usnesení jasně a srozumitelně vyložil, že nařízení č. 2988/95, na které stěžovatelka již v rámci stížnosti podané k vrchnímu soudu odkazovala, nemá na trestní řízení vliv, neboť upravuje prekluzi v řízení správním.

10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu