Odůvodnění
Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 3. 1999, sp. zn. 29 Cm 109/97, rozhodl v řízení o neplatnost usnesení valné hromady v bodu I., že návrh stěžovatele [navrhovatele] (a vedlejšího účastníka řízení na jeho straně - Českého investičního holdingu, a.s.,) proti odpůrci Moravskoslezské drůbežářské závody P., a.s., se zamítá a v bodu II., že navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci náklady řízení ve výši 4.300,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce odpůrce. V odůvodnění tohoto rozsudku Krajský obchodní soud v Ostravě mimo jiné uvedl, že návrh - na určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Moravskoslezské drůbežářské závody P., a.s., ze dne 10. 10. 1997 v části, kterou se schvaluje zvýšení základního jmění společnosti - nebyl podán důvodně, neboť dle názoru soudu nebylo v řízení prokázáno, že by rozhodnutí předmětné valné hromady bylo v rozporu se zákonem či se stanovami společnosti. Krajský obchodní soud dále konstatoval, že "pro účely zvýšení základního jmění společnosti je důležité, aby vkládaný nepeněžitý vklad měl deklarovanou hodnotu v okamžiku, kdy přechází na společnost. Veškerá další rizika možné snížení hodnoty pak již zcela nese společnost".
V záhlaví uvedeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo k odvolání stěžovatele (a vedlejšího účastníka) citované usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě změněno tak, že návrh na prohlášení usnesení valné hromady společnosti Moravskoslezské drůbežářské závody P., a.s., ze dne 10. 10. 1997, v části, kterou se schvaluje zvýšení základního jmění společnosti, za neplatné, se zamítá. Citované usnesení bylo dále změněno tak, že: na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně je navrhovatel povinen zaplatit odpůrci částku 4.300,- Kč a z toho částku 1.075,- Kč je povinen společně a nerozdílně s navrhovatelem odpůrci zaplatit též vedlejší účastník na straně navrhovatele, oba do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce JUDr. R. Ř., že navrhovatel a vedlejší účastník na straně navrhovatele jsou povinni zaplatit odpůrci na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 3.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce odpůrce JUDr. R. Ř. a konečně, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti tomuto usnesení (poznámka: usnesení Vrchního soudu v Olomouci) se zamítá.
V odůvodnění tohoto usnesení Vrchní soud v Olomouci mimo jiné uvedl, že návrh stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (poznámka: který podal na závěr jednání o odvolání a jímž požádal odvolací soud, aby "připustil dovolání proti svému rozhodnutí, nebot' je zde otázkou zásadního právního významu, zda právní závady, konkrétně existence zástavních práv k nemovitostem, které mají být předmětem nepeněžitého vkladu, bylo či nebylo nutno zohlednit ve znaleckých posudcích v době konání předmětné valné hromady, která se konala dne 10. 10. 1997 a zda je nebylo třeba zohlednit také při rozhodování valné hromady") zamítl proto, že v daném případě byla řešena otázka ocenění nepeněžitých vkladů v době před účinností zákona č. 151/1997 Sb. a v rozhodné době (v daném případě) vycházeli znalci správně při oceňování nemovitostí z platné vyhlášky č. 178/1994 Sb., ve znění vyhlášky č. 295/1995 Sb. V souzené věci proto nejde o otázku zásadního právního významu. Odvolací soud (prý) fakticky potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, které změnil jen z formulačního důvodu tak, že návrh jako nedůvodný zamítl v navrhovaném znění (§ 219, § 220 o.s.ř.).
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2000, sp. zn. 3 Crno 603/99, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že změna usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 1999, sp. zn. 29 Cm 109/97, provedená citovaným usnesením
1. ÚS 378/2000 vrchního soudu byla "pouze formálního charakteru, když v průběhu odvolacího řízení došlo k úpravě žalobního petitu, takže v podstatě bylo prvostupňové zamítavé usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě potvrzeno". Stěžovatel dále mimo jiné uvedl, že postupem valné hromady společnosti Moravskoslezské drůbežářské závody P., a.s., došlo "k porušení zákona a porušení mých práv akcionáře, nebot' hodnota vkládaných nemovitostí se nemůže rovnat jejich administrativnímu ocenění, když na nich váznou zástavní práva velkého rozsahu, která při těchto oceněních vůbec nebyla brána v úvahu ... Soudy prý pochybily tím, že ztotožnily pojem 'hodnota's oceněním administrativním, což je otázka, kterou se ústavní soud již v minulosti zabýval, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994, jehož argumentace je podle mého názoru použitelná i v nyní posuzované věci". Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla porušena jeho základní ústavní práva zakotvená v čl. 11 odst. 4 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domáhá se proto vydání nálezu, kterým se usneseni Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2000, sp. zn. 3 Cmo 603/99, zrušuje.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze dovolání považovat za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu citovaného ustanovení v těch případech, kdy je podle zákona přípustné (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha 1994, str. 47, a contrario). Konkrétně ve své judikatuře ústavní soud řešil otázku, kdy stěžovatel nevyužil práva podat dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000, tj. tehdy, "Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ..., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam" a kdy "o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před ... (poznámka: v souzené věci Vrchním soudem v Olomouci) vytvořil prostor (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10. Vydání 1.
1. ÚS 378/2000 Praha, C.H. Beck 1998, str. 479, 481. K požadavku podání dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000, jako předpokladu přípustnosti ústavní stížnosti srov. také nález III. ÚS 87/99 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 2000, str. 31). V tomto nálezu se výslovně praví, že "Pokud ... účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř.".
V souzené věci - jak Ústavní soud zjistil ze zalaného soudního spisu - však stěžovatel dovolání nepodal.
Za těchto okolností Ústavní soud dospívá k závěru, že v souzené věci dovolání představuje procesní prostředek, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje, a jehož vyčerpáním bylo podmíněno podání ústavní stížnosti.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o ústavním soudu].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Vojen Guttler soudce zpravodaj V Brně dne 9. srpna 2001