Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Z. L., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2024 sp. zn. 8 To 245/2024, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 16. 7. 2024 podal stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") žádost o přerušení výkonu trestu odnětí svobody dle § 325 odst. 1 trestního řádu (dále jen "žádost"), a to na základě rozvoje v žádosti uvedených onemocnění a zhoršujícího se zdravotního stavu. Žádost stěžovatele byla usnesením obvodního soudu ze dne 4. 9. 2024 č. j. 31 Nt 506/2024-15, zamítnuta, neboť dle zjištění obvodního soudu nejsou splněny zákonné podmínky § 325 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel je dle závěrů lékařské komise na chronické medikaci, jeho stav je kompenzovaný a není v bezprostředním ohrožení na životě. Proti usnesení obvodního soudu se stěžovatel bránil stížností, o které rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. 8 To 245/2024, tak, že ji dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl s odůvodněním, že v řízení předcházejícímu usnesení obvodního soudu nedošlo k žádnému procesnímu pochybení, jenž by se projevilo v krácení práv stěžovatele. Obvodní soud dle městského soudu nepochybil, pokud žádost stěžovatele zamítl. Při rozhodování o stížnosti vyšel městský soud ze zprávy lékařské komise a lékařských zpráv předložených stěžovatelem. Konstatoval, že stěžovatel trpí vážnými onemocněními, avšak stav stěžovatele není natolik komplikovaný, že by odůvodňoval užití § 325 odst. 1 trestního řádu.
3. Proti zamítavému usnesení městského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V té tvrdí, že usnesení soudu I. stupně nebylo řádně odůvodněno a je tak nepřezkoumatelné. Stížnostní soud se dle názoru stěžovatele pokusil o nápravu protiústavního postupu soudu I. stupně a suploval jeho roli. Takový postup je dle něj protiústavní, neboť přezkoumatelné rozhodnutí obsahuje toliko rozhodnutí stížnostního soudu. Stěžovatel se tak proti nedostatečnosti odůvodnění soudu I. stupně nemohl bránit podáním řádného opravného prostředku. Pokud stížnostní soud supluje funkci soudu I. stupně, pak fakticky popírá zásadu dvojinstančnosti. Na podporu svých tvrzení uvádí stěžovatel judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17, nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09), ze které vyplývá, že nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí soudů, ve kterých nebyly dostatečně zohledněny všechny okolnosti případu, jsou základem pro výjimečné oprávnění Ústavního soudu k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
5. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v projednávané věci nedošlo.
6. Součástí práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je řádně vyložená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace práva obecným soudem. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat zjistit ty úvahy soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, čímž je dána přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Pečlivě odůvodněné rozhodnutí účastníkům řízení ukazuje, že jejich případ byl soudem skutečně zvážen, což přispívá k vyšší míře akceptace (i legitimity) daného rozhodnutí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1486/20 ze dne 27. 4. 2021 (N 87/105 SbNU 401)]. Nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů mohou být základem pro výjimečné oprávnění Ústavního soudu k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1680/13 (N 219/79 SbNU 517), body 21-25 nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1624/19 (N 209/97 SbNU 249)].
7. Shora shrnuté základní požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí byly v posuzované věci naplněny. Ústavní soud si v rámci posouzení stížnosti vyžádal usnesení obvodního soudu, žádost stěžovatele i jeho stížnost proti usnesení obvodního soudu. Po posouzení těchto listin Ústavní soud zjistil, že obvodní soud vypořádal argumentaci stěžovatele uvedenou v jeho žádosti. Rozhodnutí obvodního soudu je sice stručné, avšak je z něj patrné, jakými úvahami byl veden, když žádost stěžovatele zamítl. To ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že zamítavé usnesení obvodního soudu bylo napadeno stížností, v níž stěžovatel závěry obvodního soudu obsáhle rozporoval. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v tom smyslu, že by byl připraven o podání řádného opravného prostředku, když je toho názoru, že se stěžejní argumentace nachází až v rozhodnutí městského soudu. Stěžovatel si byl vědom, s jakými úvahami obvodního soudu nesouhlasí, a proti těmto se stížností bránil.
8. Současně nelze následný postup městského soudu považovat za nahrazování činnosti obvodního soudu, nýbrž za vypořádání stížnostní argumentace stěžovatele. Ten ve stížnosti proti usnesení obvodního soudu namítl, že obvodní soud nevysvětlil, z jakých důvodů považoval v rámci svých úvah stanovisko lékařské komise za správnější než odsouzeným předložené lékařské zprávy. Jeví se tedy jako přiměřené a logické, že se městský soud v napadeném usnesení věnuje závěrům vyplývajícím z lékařských zpráv a zdravotních záznamů a tyto interpretuje ve vztahu ke stěžovateli a jeho původní žádosti. Takový postup proto nelze považovat za nahrazování činnosti soudu I. stupně. Nadto je rovněž vhodné upozornit, že stížnostní řízení je vedeno revizním principem, který předpokládá, že se přezkumný orgán neomezí jen na námitky vytýkané ve stížnosti, ale aktivně prověří přezkoumávané usnesení i z hlediska vad, které by se v něm mohly vyskytovat, přestože na ně příslušný stěžovatel neupozornil (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1792.). Bylo tedy na místě, aby městský soud obsáhle vyložil, z jakých důvodů po přezkumu správnosti výroku usnesení obvodního soudu a řízení předcházejícího tomuto usnesení stížnost stěžovatele zamítl. Svým postupem městský soud dostál roli stížnostního orgánu.
9. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu