I. ÚS 4/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí soudní smír. Stěžovatelka jakožto dlužnice se zavázala uhradit dluh ve výši 607 426 Kč v osmnácti měsíčních splátkách, a to pod pohrůžkou ztráty výhody splátek. První splátku měla uhradit do 31. 12. 2022, další pak vždy k poslednímu dni měsíce.

3. Jelikož stěžovatelka neplnila řádně a včas (konkrétně nezaplatila první dvě splátky), vedlejší účastnice podala proti ní 21. 2. 2023 (tedy před splatností další splátky) exekuční návrh na zaplacení celé dlužné částky. Stěžovatelka v reakci na to podala návrh na zastavení exekuce.

4. Obvodní soud napadeným rozhodnutím návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž účelem institutu ztráty výhody splátek není ochrana věřitele (vedlejší účastnice) pouze pro případ, že dlužník (stěžovatelka) dohodnutou splátku neuhradí vůbec, ale i pro případ, že ji neuhradí řádně a včas; dnem uplatnění tohoto práva ze strany věřitele pak dochází ke splatnosti celé dlužné částky [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2600/2014 (R 41/2015)]. Obvodní soud proto uzavřel, že vedlejší účastnice řádně (tj. exekučním návrhem) a včas (tj. před splatností další splátky) uplatnila své právo na to, aby jí byla uhrazena celá dlužná částka. Dle názoru obvodního soudu vedlejší účastnice postupovala zcela v souladu s požadavky plynoucími z § 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Obvodní soud nakonec odmítl jak námitku stěžovatelky, že dnem podání exekučního návrhu nastala splatnost pouze nezaplacených splátek, tak i související námitku, že vedlejší účastnice se exekučním návrhem domáhá budoucích (zatím nesplatných) plnění, neboť žádná z nich neodpovídala zákonné úpravě ani judikatuře Nejvyššího soudu.

5. Městský soud napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, s nímž se plně ztotožnil. Poukázal na to, že uvedené rozhodnutí odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu i podstatě institutu ztráty výhody splátek.

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání. Uvedl, že podle ustálené judikatury, s níž stěžovatelka v dovolání polemizovala, lze právo na zaplacení celé dlužné částky v důsledku ztráty výhody splátek uplatnit formou výzvy, žaloby nebo právě návrhu na nařízení exekuce (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. 20 Cdo 717/2008). Podání návrhu na nařízení exekuce je přitom v tomto kontextu nutno považovat za jeden ze způsobů, jakým může oprávněná osoba uplatnit svá práva, nebyla-li povinnost uložená dlužníkovi exekučním titulem splněna dobrovolně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. 20 Cdo 1131/2009). Rozhodnutí nižších soudů se od této judikatury neodchýlily, právě naopak. Stěžovatelka současně nepředestřela žádný rozumný argument, proč by měl Nejvyšší soud tuto judikaturu přehodnotit.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumenty vznesené již v řízení před obecnými soudy. Namítá, že institut ztráty výhody splátek je institutem hmotněprávním. Jeho podstatou je, že "uplatněním ztráty výhody splátek se celý zbývající dluh stává splatným" [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3012/2015 (C 15407)]. Hmotněprávní úkon se přitom stává perfektním okamžikem, kdy se jeho adresát měl možnost s ním objektivně seznámit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 26 Cdo 2988/2011). V návaznosti na to pak stěžovatelka uvádí, že "[p]okud je exekuční návrh procesním návrhem, pak procesní návrh může obsahovat hmotněprávní jednání účastníka, ale toto hmotněprávní jednání účastníka je účinné v exekuci až doručením hmotněprávního jednání účastníku. V dané věci pak časové zpoždění mezi podaným exekučním návrhem a doručením tohoto exekučního návrhu až s rozhodnutím o pověření exekutora provedením exekuce činí nemožným, aby byly splátky splatné po doručení uplatněného práva ztráty výhody splátek, považovány za splatný dluh v okamžiku podání návrhu na nařízení exekuce. V exekučním řízení nemohou být vymáhána budoucí plnění, u nichž nenastala splatnost ke dni podání exekučního návrhu" (sic). Z toho dovozuje, že došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3047/23 ze dne 9. 1. 2024, bod 11). K takové situaci však v nyní posuzované věci nedošlo.

10. Dále Ústavní soud uvádí, že stěžovatelčiny stížnostní námitky balancují na samotné hraně srozumitelnosti. Její ústavní stížnost se navíc zabývá výlučně tím, jak by (ne)mělo být vykládáno podústavní právo, a neobsahuje žádnou argumentaci stran tvrzeného porušení jejich základních práv. Již tyto skutečnosti by samy o sobě mohly být podkladem pro odmítnutí její ústavní stížnosti.

11. Obecné soudy zcela srozumitelně, řádně a s odkazem na relevantní judikaturu vysvětlily, že podstata institutu ztráty výhody splátek spočívá v tom, že neplní-li dlužník (stěžovatelka) věřiteli (vedlejší účastnici) řádně a včas, ztratí možnost splácet dluh ve splátkách. Dnem, kdy věřitel uplatní své právo a vyzve dlužníka k zaplacení celé dlužné částky, dochází k její splatnosti v plném rozsahu, nikoli pouze ke splatnosti jednotlivých nezaplacených splátek, jak se mylně domnívá stěžovatelka.

12. Judikatura i odborná literatura přitom dospěly k závěru, že "[v]ýzva k zaplacení celé pohledávky je jednostranným právním jednáním věřitele adresovaným dlužníkovi. ... Forma této výzvy není stanovena. ... Věřitel může dlužníka vyzvat i podáním žaloby k soudu, nebo má-li vykonatelné rozhodnutí povolující splátky pod ztrátou lhůt, podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí..." (Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, § 1721-2520. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Komentář k § 1931. Dostupné v ASPI). Pokud se tudíž stěžovatelka snaží tvrdit, že vedlejší účastnice byla povinna jí nejprve oznámit, že uplatňuje institut ztráty výhody splátek, a až následně podat exekuční návrh, její argumentace se rozchází jak s relevantní judikaturou, tak i s komentářovou literaturou. Jak přiléhavě vysvětlily již obecné soudy, jelikož vedlejší účastnice disponovala exekučním titulem (tj. rozsudkem, jímž byl schválen smír a v němž byl specifikován způsob úhrady dlužné částky ze strany stěžovatelky), zcela postačovalo, že včas (tj. před splatností další splátky) podala exekuční návrh. Vedlejší účastnice nebyla povinna vyzvat stěžovatelku žádným dalším "hmotněprávním" úkonem. Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatelka nenamítá, že by jí exekuční návrh nebyl doručen nebo že by snad o probíhající exekuci neměla povědomí.

13. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nepovažuje za jakkoliv problematický závěr obecných soudů, že nebyl dán žádný, natož rozumný, důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce. Jejich závěry jsou řádně odůvodněny a založeny na relevantních ustanoveních zákona a ustálené judikatuře. Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

14. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu