Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Olšanské, zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 č. j. 22 Cdo 2569/2024-363 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2024 č. j. 37 Co 84/2023-337, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Ludmily Janíčkové a Marie Račické, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zřízení služebnosti cesty přes pozemek vedlejších účastnic, potažmo určení, že takovou služebnost cesty již vydržela. Stěžovatelka pronajímá první podlaží domu, který je součástí jejího pozemku, nájemkyni za účelem provozu cukrárny. Soudy vyšly ze zjištění, že do bytu stěžovatelky, který je ve druhém podlaží příslušného domu, jsou možné jen dva přístupy, z nichž jeden vede přes provozovnu cukrárny a druhý přes pozemek vedlejších účastnic, kde je nově postaven kovový plot a brána. Zatímco Okresní soud v Třebíči jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že průchod stěžovatelky přes provozovnu cukrárny není možný a zřídil služebnost cesty přes pozemek vedlejších účastnic, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v napadeném rozsudku uzavřel, že stěžovatelka má přístup do domu, a tedy i do druhého podlaží, zajištěn přes svůj pozemek. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto změnil a žalobě nevyhověl.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla také, že závěr odvolacího soudu je excesem. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení a dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), odmítl.
4. Proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka stížnost. V té opakuje skutkový stav a průběh řízení a následně v rámci ústavněprávní argumentace uvádí v podstatě jen to, že krajský soud vydal zcela překvapivé rozhodnutí, čímž se dopustil porušení zákazu libovůle.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, nicméně dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudku krajského soudu) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
6. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, zabýval se Ústavní soud tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, když dovolání stěžovatelky odmítl, neboť trpí vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Postup Nejvyššího soudu hodnotil Ústavní soud však pouze obecně optikou základních práv, jejichž porušení stěžovatelka tvrdí, neboť sama stěžovatelka na důvody odmítnutí dovolání v ústavní stížnosti nijak nereaguje. Závěr Nejvyššího soudu není ve stížnosti zpochybněn.
7. Ústavní soud připomíná, že bylo povinností stěžovatelky, aby v dovolání uvedla dovolací důvod (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezila předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Stěžovatelka přípustnost dovolání, ani dovolací důvod v podaném dovolání neuvedla a tato vada dovolání nebyla ve lhůtě stanovené k jeho podání odstraněna. V podaném dovolání se stěžovatelka omezila pouze na obecné tvrzení, že rozsudek krajského soudu "spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které je spatřováno v nesprávném výkladu právního jednání, nerespektování jiného rozhodnutí správního orgánu a v nepřezkoumatelnosti důvodů pro rozhodnutí." A dále, že závěr krajského soudu je zřejmým excesem, je nesprávný a neodpovídá právnímu výkladu řešené otázky v judikatuře Nejvyššího soudu.
8. Stěžovatelka tedy nedostála povinnostem vyplývajícím z občanského soudního řádu, pokud jde o podání dovolání. Odmítl-li za takového stavu Nejvyšší soud dovolání pro vady, odpovídá jeho postup stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání pro vady je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatelky. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
9. Jde-li o napadené rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Ve shora zmíněném plenárním stanovisku Ústavní soud výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti za nepřípustnou.
10. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, proto je ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu tohoto soudu tedy Ústavní soud nemohl nijak zohlednit, konstatuje pouze, že ve smyslu stanoviska sp. zn. Pl. ÚS- t. 45/16 vyhodnotil, že v nyní posuzované věci nejde o situaci, kdy by bylo zjištění skutkového stavu obecnými soudy natolik vadné, že by opravňovalo Ústavní soud (zcela výjimečně) ke kasačnímu zásahu namísto konstatování nepřípustnosti ústavní stížnosti.
11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu